Děti jsou radost. Taky starost, ale radost zejména. Ale máme se snažit o děti za každou cenu? I za cenu v tom nejpřízemnějším slova smyslu? Vyrábět je jako ve fabrice? Množit je jako v chovných stanicích? A čí právo je silnější? Starší ženy, která mít dítě dřív nestihla a nenašla si vhodného partnera, nebo právo nevinného dítěte?

Asistovaná reprodukce je metoda, jejíž podstatou je řešení neplodnosti. Proto je dnes povolena a hrazena z daní všech daňových poplatníků, nedaří-li se heterosexuálnímu páru počít dítě. To se ale možná brzy změní, protože ministr zdravotnictví chce umožnit asistovanou reprodukci i osamělým ženám.

Takovým krokem se ale všechno změní. Už totiž nepůjde o léčbu neplodnosti, ale o realizaci práva na dítě. Ideální věk pro početí je u ženy od 20. do 29. roku věku. Pokouší-li se o dítě pokouší žena starší, začínají komplikace. Plodnost dnes neklesá proto, že by se ženám a mužům nějak zázračně vytrácela, ale především protože se mateřství odkládá až na někdy ke čtyřicítce (jak si lze přečíst třeba zde). A pak je tady ten problém s partnery, protože preference mužů a žen se rozcházejí. Vystihuje to tento rozhovor nazvaný Muži hledají smysl, ženy jednorožce. Ženy prostě chtějí ideál, protože živitele už nepotřebují. A tak nakonec často zůstávají samy. Do třetice si přečtěte číslo 34 časopisu Echo24 o tom, jak mladí dnes tráví čas doma a nejsou schopni se seznamovat.

V této situaci přichází ministr zdravotnictví se spásným návrhem – povolit ženám umělé oplodnění, tedy i těm, které neplodné nejsou, jenom dřív dítě mít nestihly nebo si nenašly vhodného partnera. Pak se ale lékařský zákrok mění v nástroj k řešení zpackaného životního stylu a nepatří do agendy ministra zdravotnictví. A je otázkou, proč ho má platit daňový poplatník. Nemít děti je smůla, neštěstí, osud. Ale nijak z toho neplyne právo na dítě. Právo vymahatelné na státu, na úřadech, na spoluobčanech, na daňových poplatnících.

Vskutku si přejeme uzákonit právo na dítě? Pak ale bude právo dospělého silnější a dítě bude mít právo slabší. Nemá ale právo vždy chránit toho nejslabšího, navíc někoho, kdo se vůbec nemůže bránit? Zájem dítěte má být podle Úmluvy o právech dítěte předním hlediskem při každém státním kroku a každé legislativní změně. Dítě má právo vyrůstat v rodině se svými biologickými rodiči a má právo znát svého otce. Cožpak práva dítěte platí míň než sobecké přání ženy, co neposlouchala své biologické hodiny? A to nemluvím o výchově dítěte bez jednoho rodiče. Vskutku ho chceme odsoudit hned od počátku k hendikepovanému životu? Jistě namítnete, že i dnes řada dětí vyrůstá bez jednoho rodiče, ale plánovaně úředně a masově vyrábět děti bez tatínků zavání sociálním inženýrstvím. Cožpak neznáme statistiky, z nichž plyne riziko kriminálně-patologického chování? Vskutku všechny tyhle argumenty zavrhneme jen proto, že maminka už má za sebou kariéru, auto, psa, jen to děťátko jí chybí?

Pokud návrh ministra zdravotnictví projde, stanou se práva dětí a jejich zájmy jen prázdnými pojmy, a to pak můžeme rovnou zrušit nově ustavenou funkci dětského ombudsmana. Bude totiž zřejmé, že právo dospělého je silnější a že práva dětí chránit tolik nemusíme. To pak rovnou dovolme jejich obchodování. Koneckonců takzvané náhradní mateřství takovým obchodem s dětským masem je už dnes.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů