Vy hovada, vy se snad chcete zabít žrádlem, pravil doktor Grünstein spolupacientům Josefa Švejka na počátku světové války, v jejímž víru zmizely spodky kadeta Bieglera a mnoho dalších minimálně stejně podstatných věcí. Co však nezmizelo, je přesvědčení Grünsteinových následovníků, že jídlo škodí zdraví. Rakouský zupák by se mohl radovat, kolik našel v českých špitálech ochotných následovníků. Byť ti už jako nejlepší léčbu pro tschechische simulanten nepředepisují dva klystýry a vypláchnutí žaludku.

Metody jsou dnes oproti roku 1914 v provedení odlišné, ale ve výsledku úplně stejné. „Hlad léčí“ – mohli by si dát nad brány ředitelé našich nemocnic. Z průzkumu MF DNES vyplývá, že jídlo pro nemocné buď není k jídlu, nebo je ho tak na zalepení děr v zubech.

O jeho skutečné výživné hodnotě nelze napsat téměř nic spisovným jazykem. Kdo má nějakou zkušenost s delším pobytem v nemocnici, dozvěděl se o nedobrovolném hubnutí více než dost.

Nemocničním lékařům se samozřejmě z podobných průzkumů objevují četné osypky. A to se ještě nikdo nezamyslel nad rozdílem mezi jídelníčkem v nemocničních závodních jídelnách, kde se stravuje personál, a tou těžko identifikovatelnou hmotou, která se rozváží po pokojích často velmi vážně nemocným lidem. Natož aby někdo uvažoval o tom, o kolik se za poslední čtyři roky zvýšily platy lékařů (platí je pacienti) a o kolik se nezvýšily limity na nemocniční stravu (kterou dostávají titíž čím dál více platící pacienti).

Lékařská veřejnost je přesvědčena, že podstatné na zdravotní péči je jen to, zda nemocnice umí udělat by-pass, transplantovat ledvinu a vyříznout ploténku. Co se děje s jejich „materiálem“ potom, to české lékaře velmi často vůbec nezajímá.

Nemocnice samozřejmě není restaurant, který by měl usilovat o tři hvězdičky od Michelinu, ale člověk, a ten nemocný zvláště, se prostě a jednoduše potřebuje najíst a napít. A to v kvalitě a množství, které ho neohrozí dalším nežádoucím onemocněním. To, že kvalita stravy a její složení je velmi podstatnou částí léčby většiny chorob, věděli lidé již před tisíci lety. Dnes jde však jen o pilulky, infuze, injekce. Za ty lze totiž od distributorů a výrobců získat zajímavé bonusy, na které se blízký řezník, pekař a zelinář nevzmohou. Takže na co podávat saláty, když lze třeba za pěknou provizi podávat multivitaminy a prostředky na posílení imunity v ceně mnohonásobně vyšší.

Ta okrajová záležitost, za niž je nemocniční strava považovaná lékaři včetně exministra Ratha, je stejným příznakem zdraví českého zdravotnictví, jakým je žluté oční bělmo u lidí s nemocnými játry.

Celý zdravotnický systém je zcela zjevně nastaven tak, aby sloužil lékařům, a nikoli pacientům. Jakýkoliv pokus vnést do nemocničního prostředí konkurenci, odměňování odpovídající skutečnému množství a kvalitě odvedené práce a spokojenosti těch, kteří to všechno ze svých ne zrovna snadno vydělaných peněz platí, se setkává s nenávistnou kritikou a odmítáním.

Záměr zavést v nemocnicích poplatky za hotelové služby je v tomto směru jistě krok správným směrem. Je ale zásadním omylem, že výnos z těchto poplatků má být standardním příjmem nemocnice a ta ho tudíž může využít na zvýšení doktorských platů, nákup nového nábytku do kanceláře ředitele či na zvýšení dotace pro kuchyni, která vaří personálu.

Vzhledem k dosavadní praxi opravdu nelze čekat, že se v dohledné době pacient v nemocnici skutečně odpovídajícím způsobem nají.

Aby se tak stalo, je potřeba přestat se bát tržních mechanismů ve zdravotnictví, toho, že jeden doktor si vydělá patnáct tisíc a jiný sto padesát, a především toho, že pacient dostane šanci kvalifikovaně se rozhodnout, kde se bude léčit.

Než k tomu dospějeme, bude třeba podstoupit ještě mnoho klystýrů a výplachů žaludků. A pár nás taky v nemocnicích ještě nejspíš tím žrádlem zabijí. Ale jiným způsobem, než jak se v případě Josefa Švejka pokusila baronka von Botzenheim ve svém přesvědčení, že čéska voják je toprá voják.

MfD, 29.6.2007