Náš stát dokáže oslavit svou existenci znamenitým způsobem. Tak jako na každý rok i letos byla oslava státního svátku korunována kladením věnců na Vítkově a zejména udílením vyznamenání a projevem prezidenta republiky na Pražském hradě. Vladislavský sál pražského hradu byl naplněn celebritami (vyššími i nižšími), fanfárami z Libuše i dalšími fanfárami a čestnými vojenskými jednotkami. Spolu s předáváním vyznamenání vzniká každoročně atmosféra mimořádně oslavná a jedinečná, taková, jaká se sluší vzpomínce na vznik státu.

Dalo by se předpokládat, že právě tak chápou 28. říjen občané. Ale kdež! Jsou–li dotazováni lidé z mladších generací a zeptáte se jich, co se toho dne slaví, začnou vyjmenovávat neuvěřitelné věci: vítězství ve fotbale nad Německem, konec druhé světové války, zavedení tramvajové dopravy do Prahy a bůhví co ještě. Ale i mnozí ze starších nevědí, oč jde. Půjde-li to tak dál, dojdou další generace k závěru, že 28. října slavíme nález Věstonické Venuše. Bez obav lze říci, že obyvatelstvo 28. říjen jako státní svátek neslaví.

To je špatné. Ne snad proto, že oslavy mají malý smysl. Znamená to, že náš stát – jako takový i jako součást Evropské unie – pro své obyvatele prakticky nic neznamená, a bez takového kolektivního vědomí státnosti je demokratické státní zřízení jen poloviční. Česko, zbytek zemí Koruny české. Proč jsme spolu takto dohromady? Mohli bychom zrovna tak dobře sídlit na březích lipenského jezera. Druh laxnosti projevující se u takového kvanta lidí nevědomostí, co je státní svátek, znamená, že pro velké množství obyvatel (nerad bych paušalizoval) je i to, co k demokratickému státnímu zřízení neodmyslitelně patří (svoboda, vlastnictví, vědomí právního řádu) jen poloviční. Nebudu snášet argumenty, každý ví, o čem se tu mluví.

Nepatřím k národovcům, nicméně jsem přesvědčen, že pokud národ neví nic o sobě samém a o své minulosti, je to s ním jako se svobodným společenstvím špatné. Chápu, že to my všichni nemáme v tomto směru snadné. Učili jsme se nesmysly v dějepisu a z učebnic. Jsme-li mladí, vůbec nevíme, co bylo před námi, a nám starým připravily dějiny obtížné hlavolamy. Z vyprávění příbuzných a ze Švejka víme cosi o Rakousku-Uhersku, potom o Němcích, kteří nám chtěli rozbít republiku, o zradě Západu v Mnichově, o druhé republice, odtržení Slovenska, o Protektorátu Čechy a Morava, o tříleté republice Národní fronty s vyhnáním Němců a znárodněním, o tom jak si stát přisvojili komunisté, ale i jak ho Sověti přepadli a dělali si tu, co chtěli; pak přišel samet… Dohromady to samo se snadno promísí a úplně znejasní.

Co s tím? Naše nedávná minulost je asi tak obtížná jako nějaký zatracený úsek matematiky a je třeba vzít to na vědomí. Správně by měly být „opraveny“ a doplněny učebnice, v televizi by neměli dávat majora Zemana a Únos, ale slušné věci, noviny a časopis by měly přinášet seriozní články o našich dějinách (o úspěších i neúspěších), ale to je mluvení do větru, takže toho raději nechám.