Na konci jara 2003 jsme se potulovali po normandských útesech a plážích. Na jednom z útesů nedaleko Pointe du Hoc jsme potkali starého pána. Stál na zeleném trávníku a díval se na moře. Náš syn k němu šel a zeptal se: „Vy jste tady byl?“ Pán odpověděl: „Tady ne, o dva kilometry dál.“ Stál tam a pozoroval moře pod nádhernými útesy. Útesy, které kdysi v onom červnu 1944 musely být strašné. Tehdy jsem si uvědomila, že tito pánové, o kterých Ronald Reagan řekl ve svém slavném projevu v roce 1984 na stejném místě, kde jsme tehdy stáli my, že „muži z Normandie měli víru, že bojují za celé lidstvo“, jsou již hodně staří a že odcházejí.

O rok později, 6. června 2004, přenášela Česká televize celé oslavy Dne vylodění. Na sluncem zalité ploše stáli veteráni z tamních bojů a mezi nimi najednou známá tvář: plukovník Jaroslav Chejstovský. V době 2. světové války člen pozemní služby RAF. Účastník Bitvy o Anglii. Po svém návratu do Československa „po zásluze oceněn“ komunistickým režimem. Po listopadu 1989 povýšen do plukovnické hodnosti. A tak tam stál v té krásné, parádní uniformě mezi dalšími veterány na pláži v Arromanches. Co se mu asi honilo hlavou?

Při pohledu na tehdy ještě poměrně velký útvar veteránů jsem si vzpomněla na všechna ta jména účastníků bojů z Anglie, účastníků později třetího odboje, většinou ještě později vězněných nebo alespoň pronásledovaných komunistickým režimem, které jsme znala. Připomněla jsem si jména známá i méně známá, některá i zapomenutá: Alois Konopický, Ladislav Snídal, Antonín Špaček, Jindřich Heřkovic, Oldřich Kulík, Josef Havlíček, Vladislav Mec, Václav Straka a také právě Jaroslav Chejstovský. Na jména lidí, před jejichž jmény jsou uvedeny vysoké vojenské hodnosti udělené po roce 1989 a za jejichž jmény najdete výčet vyznamenání francouzských, britských a z polistopadové doby i československých a českých. Na jména lidí, kteří žili v naší městské části, v Praze 3, které radnice vyhledávala a jejichž jména zapisovala do Knihy cti.

Byla to vždy krásná hodinka setkání s nimi: slavnostní zápis, pamětní list, pamětní medaile, květiny, sklenka šampaňského a velmi zajímavé vzpomínky zajímavého pamětníka. Pak odešel a … a tady jsem si uvědomila, jak velký je ten dluh, který vůči nim naše společnost má.

Později, po pár letech po domluvě s řediteli a učiteli dějepisu našich základních škol byla vypsána soutěž pro žáky 8. a 9. tříd, kteří nacházeli a mapovali osudy těchto vzácných lidí. Odměnou žákům byla kniha generála Tomáše Sedláčka „Vydržet“ a v ní vložená fotografie starého pána, kterého jsme v roce 2003 potkali na normandských útesech. Občana USA, ročník 1924, který se vylodil 6.6.1944 na pláži Omaha. Bylo mu dvacet let.

A protože na dobrou věc není peněz nikdy škoda, všichni účastníci soutěže jeli za odměnu na čtyřdenní cestu - kam jinam než do Normandie. Aby sami, na vlastní oči viděli ty nádherné útesy, které při pohledu z moře musely být v Den D strašné.

Nyní uplynulo od toho tak důležitého dne, který rozhodl o porážce nacistického Německa, 75 let. Nikdo z těch statečných, kteří žili v Praze 3, už není mezi námi. Ale měli bychom vědět, že i nedaleko nás žili „muži z Normandie, kteří měli víru, že bojují za celé lidstvo“.