Jistá skupina osob, kterým se pejorativně říká "pravdoláskaři", se po pompézním pohřbu Václava Havla může cítit velmi posílena. Vždyť i dokonce Havlův "úhlavní nepřítel" Václav Klaus uznal a do nebes vynesl zásluhy zesnulého.

Vtip celé věci je ovšem v tom, že se jednalo o projev smuteční, při kterém se nikdy se zesnulým nepolemizuje. Jsou vyzdvihnuty jeho kladné stránky a zásluhy, zatímco jeho chyby a omyly jsou záměrně opomíjeny. Tak to chodí obecně a nikoli jen v případě Václava Havla.

Oblíbenou tezí "pravdoláskařů" je to, že jejich ideoví protivníci jsou táborem "lži a nenávisti". Ano, ve světě matematické logiky je opakem pravdy lež a opakem lásky nenávist. Ale nemusí tomu být vždy tak. Opakem kruté pravdy také může být korektní nebo dokonce soucitné mlčení a opakem lásky pouhé srdečné přátelství. Proč by to měla být rovnou nenávist?

Já jsem si tábor "Pravdy a lásky" definoval sám pro sebe jako tábor "citů a emocí" a tábor protivný jako tábor "rozumu a střízlivosti". A myslíte si, že jsem tak moc mimo mísu? To se nedomnívám. Kdybychom měli k dispozici potřebná statistická data, tak bychom asi zjistili velmi výraznou korelaci mezi příslušností k táboru "Pravdy a lásky" a zcela konkrétními politickými postoji.

Nemám pro to žádný exaktní důkaz, ale myslím, že třeba ve věci globálního oteplování, nově ve věci změny klimatu, je podstatně vyšší procento zastánců této teorie mezi "pravdoláskaři" než mezi protivným táborem. A k na to navazující podpoře obnovitelných zdrojů je tento poměr, myslím si, ještě podstatně výraznější. Žádný střízlivě uvažující člověk nemůže myšlenku obnovitelných zdrojů "zbaštit", protože je schopen vidět kromě jejich nesporných výhod také jejich ještě nespornější a podstatně větší nevýhody.

Dalším, takřka učebnicovým příkladem tohoto rozporu mezi emocemi a citem na jedné straně a rozumem a střízlivostí na straně druhé byl spor o tzv. Kaplického knihovnu. Ten citový tábor tu budovu za každou cenu chtěl, i když technické nedostatky toho projektu trčely na všechny strany. Dokonce je jeden architekt vyjmenoval a shrnul. Nic nebylo platno, emoce a cit ten barák prostě chtěly za každou cenu.

Já stavař nejsem a příslušné normy znám pouze z doslechu, ale právě mě napadl argument další. V budově mělo být velmi málo světla a lidé tam měli pracovat při umělém osvětlení. Ale pokud se hygienické normy nezměnily, tak v tom případě by tam také mělo být počítáno s denní odpočinkovou místností, o které nikde ani vidu ani slechu, protože to, že by nutně musela být prosklená, narušilo designerův záměr.

To ale jsou všechno jen prkotiny. Na závažných věcech se láme chleba. A že by třeba Václav Klaus zpětně souhlasil s Havlovou myšlenkou podpory vojenského zásahu v Libyi, o tom silně pochybuji. Mnozí jsou přesvědčeni, ba dokonce jisti, že k tomu vedly tak obvyklé humanitární důvody.

Ale kupodivu v celkem nedaleké Sýrii vraždí režim Bašára al-Asada protestující civilisty celkem nerušeně a nikomu to moc nevadí. Možná by bylo vodítkem humanitárně vygooglovat, kolik barelů ropy denně těží, resp. těžila před vojenským zásahem Libye a kolik jich těží Sýrie. To by mohlo dát odpověď na potřebu humanitárního vojenského zásahu. Ostatně lidé v USA se tím například v souvislostí s Havlem podporovanou invazí do Iráku ani moc netajili.