Napsal jsem v článku z 1. října, že důchodci utrácejí peníze za volně prodejné léky a potravinové doplňky a nemají pak dost peněz na doplatky na léky na předpis. Lidé podléhají vemlouvavé, často klamavé nebo vysloveně lživé reklamě. Přimlouval jsem se za lepší kontrolu této reklamy, jak to doporučují směrnice EU. Některé reakce na tento můj blog mě vedou k položení otázky, zda by reklamě na volně prodejné léky neměla konkurovat reklama na léky na předpis, což není u nás povoleno, zatímco v USA to povoleno je.

Žijeme v psychologické atmosféře vytvořené nedůvěrou v ty, co jsou u moci, vzhledem k jejich korupčním aférám. Ukazuje se, že jim přisluhovali také vědečtí pracovníci, kteří podváděli při výzkumu globálního oteplování nebo genetickém klonování. I když ve srovnání s množstvím zkorumpovaných politiků jsou provinilí vědečtí pracovníci nepatrnou výjimkou mezi ostatními vědci, věda ztrácí v očích veřejnosti část důvěryhodnosti. Oficiální establishment medicíny, opírající se o vědu falšující výsledky své práce, aby vyhověla politice, rozhoduje o nás bez nás. Lékař neztrácí čas vysvětlováním, proč mám užívat inhibitor protonové pumpy, když mě to občas dráždí ke kašli a chraptím. Zato omega-mastné kyseliny se sám iniciativně rozhodnu pro jejich koupi, protože mi reklama podrobně vysvětlí, proč Eskymáci nemají infarkty, ačkoliv nejedí moc zeleniny a ovoce a živí se hlavně tuky a masem. Pro oficiální vědeckou medicínu jsem objekt, se kterým se manipuluje, a předkládá se mi k věření, že je mi ku prospěchu užívat po infarktu antihypertenzívum, když nemám vysoký krevní tlak.

Je to v rozporu s opětovně zjišťovanými výsledky průzkumů veřejného mínění, že ze všech povolání si lidé váží nejvíc vědců a lékařů. Snad je to tím, že pokládám svou vlastní zkušenost s lékařem, u kterého jsem registrován, za něco, co se týká jen jeho a mne a ne té celé komunity vědy. Můj lékař je přece povinen léčit mě za peníze, co jsem si celý život povinně platil na zdravotním pojištění. On, věčně ve spěchu, mi něco předpisuje, po čem mám sucho v ústech, zakazuje mi kouřit a pít. Moc se se mnou nebaví, nevysvětlí mi, co by se stalo, kdybych ty pilulky nebral, a nařizuje mně, abych chodil pěšky a nejezdil autem. Sám už má třetího peugeota, ne-li superba nebo mercedes.

Něco jiného je to u přírodního léčitele nebo i titulem MUDr. ozdobeného vyznavače nějakého směru léčitelství, které se neobtěžuje hledáním vědeckého důkazu, že je účinné – stačí přece ty tisíce děkovných dopisů, není-liž pravda. K takovému léčiteli se dostávám z vlastní iniciativy, byl mi doporučen. Cítím se tam jaksi protekčně, nadstandardně. Takový léčitel se mě vyptá na celý můj život, rodinu, děti, jaké jsem měl životní cíle a jak to pak ve skutečnosti dopadlo, jaké jídlo mi chutná a kam jezdím na dovolenou. Vysvětlí třeba i tajemství homeopatie, takže mi ani nevadí informace, že to pojišťovna neplatí. Už proto je to mimo všední, povinnou rutinu jakési úřední medicíny. Připadá mi pak přirozené, že za takovou terapii něco zaplatím. Když mi to pomůže, podpořím dobrou pověst přírodního lékařství při setkání s každým známým. Když mi taková přírodní léčba nepomůže, budu o tom mlčet. Už proto, abych si neudělal ostudu, že jsem vyhodil peníze za víru v jakési pavědecké pověry. Zato když mi nepomůže antibiotikum předepsané mým praktickým lékařem, budu to vyprávět každému, kdo je ochoten mě poslouchat.

Podporováno takovým ústním podáním, veřejné mínění fandí přírodnímu léčitelství, které je přece tak úspěšné.

Veřejné mínění je však intenzivně masírováno také seshora, mediálně. Tisk, rozhlas a televize jsou do velké míry financovány reklamou. Mnohá periodika nejsou ničím jiným než věšákem na reklamy. Reklama je si svou věcí vždy stoprocentně jistá, neklade si otázky, nikdy v ní nejsou pochybnosti. Čím je barevnější, hlučnější, údernější, bombastičtější a delší, tím větší zisk pro média a reklamní agentury. Vezou se s tím ti, které si k tomu tento mediálně-reklamní Leviatan sjednává na pomoc: vynikající herci, špičkoví sportovci nebo jiné celebrity, kterým lid věří. Tento veletok propagandy nemá konkurenci, poněvadž na ty úředně předpisované léky je reklama zakázána.

Je pravda, noviny mívají rubriku pro vědu a poradnu pro zdraví, rozhlas a televize mají program věnovaný vědě, máme výborné popularizátory vědy. Jak veleopatrní však musí být, aby jim neuklouzl jediný komerční název léku vázaného na předpis! Hlavní potíž je však v tom, že nejčastějšími posluchači těchto pořadů jsou ti, co rádi přemýšlejí racionálně a logicky. Jde o přesvědčování přesvědčených.

Jak tedy chránit veřejnost před přívalem neseriózní reklamy na různé volně prodejné léčivé přípravky, potravinové doplňky a návody, jak s bylinkami zázračně zhubnout o čtyřicet kilo za půl roku? Jednu z možných cest vidím v tom, že by každý přípravek, který tvrdí, že je zdraví prospěšný, ne-li pro zdraví nezbytný, a není na lékařský předpis, musel mít na sobě dobře čitelný nápis: „Tento přípravek je bezpečný, ale jeho účinnost na zdravotní stav nebyla prokázána.“

Ideální by bylo, kdyby to prosadilo nějaké společenství spotřebitelů a ne ministr zdravotnictví, který „varuje, že kouření způsobuje rakovinu“. Je to mé zbožné přání vyplývající z názoru, že když za něco platím, jsem zákazník – „náš pán“. Ze zboží, které se mi nabízí, si budu vybírat jen takové, které je označeno pravdivě tak, jak si já přeji. Jinak ho nemusím a nebudu kupovat. Nekoupím něco, co se mi podstrkuje s tvrzením, že to „potřebuje 98 % lidí ohrožených obezitou, chřipkou, rakovinou, Alzheimerovou nemocí, alergií nebo zubním kazem.“ Měl bych se urazit, že ze mne někdo dělá idiota.

Platí to i o biopotravinách. Nikdo neprokázal, že jsou „zdravější“ než ostatní potraviny. Připlatím-li si na ně, protože mi víc chutnají, je to v pořádku. Nechci však, abych si to kupoval proto, že mě někdo oklamal tvrzením, že jsou „zdravější“. Chutná-li mi lépe balená voda a minerálky než voda z vodovodu, budu ji kupovat, protože mi více chutná, a ne proto, že jsem se dal napálit, že je „zdravější“.

Druhá možnost, která se s tou první nevylučuje, je povolit veřejnou reklamu i na léky na předpis. Reklamní Leviatan by si přišel na své, protože do veřejné reklamy přesune větší část finančních prostředků, které zatím věnuje informacím pro lékaře. Takto poučený pacient by pak diskutoval s lékařem, proč mu předpisuje na vysoký tlak furosemid a ne verapamil. Mohou být v tomto směru partnery lékaře už dnes, když si informace o lécích na předpis stáhnou z internetu. Ne každý lékař je však takovým pacientem nadšený. Dříve nebo později si na to asi bude muset zvyknout.

Hlavní problém spojený s realizací takového návrhu vidím v tom, že by se tím ještě víc posílila moc finančně silných farmaceutických gigantů, se kterými by nemohli ve výdajích na reklamu úspěšně soutěžit menší výrobci.

Poznámka redakce: V této souvislosti uveřejnil včera server Lidovky.cz zajímavý článek Obchodují se sliby, vydělávají miliardy. Zázračné doplňky stravy

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora