Lidé touží po ideálu. Ideální svět by byl světem bez válek, zbytečných obětí na životech, bez páchání trestné činnosti, bez náboženské nevraživosti, kde si všichni navzájem pomáhají a životy jedinců by byly naplněny téměř bezbřehou empatií a pochopením vůči všem okolo. Jenže takový svět nikdy nebyl, není a podle mého nejhlubšího přesvědčení ani nikdy nebude. Vraťme se dnes nohama na zem.

Vrcholem multikulturní ideologie je ve své podstatě naprostá harmonie, která nehledí na hranice kontinentů, států, krajů (nebo ekvivalentů podle státního územního zřízení), měst, obcí, vesnic, ulic, domů i bytů. Ale nehledí také na pohlaví, věk, etnickou příslušnost, druh náboženské víry nebo společenské postavení. Každý jedinec bez rozdílu by žil bez jakýchkoli předsudků k jakémukoli jinému jedinci. V případě. že by se ukázaly předsudky nakonec jako oprávněné (kvůli činům konkrétního jedince), bychom místo příkladného odstrašujícího trestu, souvisejícího s odpovědností za konání, měli v rámci naší empatie snahu o případné vysvětlování v dobré víře v nápravu a návratu k harmonii, že takto se chovat nemá.

Někteří lidé se snaží tento ideál prosadit z titulu své moci v praxi, ačkoli bychom na jejich vlastním chování za zavřenými dveřmi bez televizních kamer a zájmu médií mnohdy shledali jejich životy a jednání v přímém rozporu s tímto ideálem. Jejich snahy jsou uměle realizovány zcela opačným směrem, a proto nemohou být nikdy naplněny. Onen směr kontinent, stát, kraj, město, obec, vesnice, ulice, dům i byt je totiž k jakémukoli zlepšení mezilidského soužití nezbytně nutné vzít ze zcela opačného konce. Lidé by rádi vycházeli se svými sousedy, ale mají mnohdy problém vyjít s lidmi ve své rodině ve svém bytě. Sousedé by rádi vycházeli se všemi ve svém domě, ale mají mnohdy problém vyjít jen s těmi, co mají na jednom patře. Lidé z jednoho domu by určitě chtěli svůj klid a pohodu v ulici, ve které bydlí, ale zároveň se neshodnou v mnoha případech ani s lidmi, kteří žijí v jejich domě. Lidé žijící v jedné ulici na vesnicích či městech by rádi vycházeli s lidmi v celé vesnici či městě. Přesto jsou části, kterým se prostě po zkušenostech vyhýbají. To je reálný svět. Takto to funguje (a čest výjimkám) i na úrovni lidí pocházejících z jednoho místa, jedné kultury, s jednou náboženskou vírou, shodným věkem, pohlavím, natož v případě, kdy se na jednom místě nacházejí lidé, kteří mají toto všechno rozdílné.

Ideál multikulturního světa je prosazován na nadstátní úrovni, přestože pořádek nemají ve svých věcech ani lidé jednoho národa, natož národů několika v jednom státě. Buďme neskonale vděční osudu a sobě navzájem, když se nám povede mít v jednom bytě rodinu, jejíž členové spolu vyjdou. Stává se to výjimečným. Buďme šťastní, když vzájemně vyjdeme se sousedy na patře nebo v jednom domě. Buďme rádi, když v ulici nemusíme prožívat důsledky mnohdy multikulturního pekla a že některé (kolik jich je?) naše vesnice a města jsou ušetřeny vynuceného soužití „všech se všemi“. Přiznejme si však, že lidé nejsou schopni táhnout za jeden provaz mnohdy ani v jednom domě, v jedné ulici, v jednom městě a bohužel už vůbec ne v jednom jediném státě. Představa, že budou táhnout za jeden provaz ve struktuře nadstátní, protože to někdo shora nařídil legislativou, je zkrátka utopií, která neodpovídá reálnému světu ani dosavadnímu vývoji lidského druhu. Je zcela legitimní bojovat za ideály. Je však trestuhodné přitom zcela přehlížet historii, dosavadní vývoj i skutečné a opravdové potřeby lidí a jejich každodenního života. Nejhorší pak je, když ve jménu idálu k tomu jeho protagonisté používají peníze všech. A to se dnes děje v míře vrchovaté přesto, že na daleko důležitější věci a potřeby peníze nejsou.

Závěrem odcituji svou oblíbenou pasáž Karla Čapka z díla Válka s mloky:

„...Otázka zní: Je a byl kdy člověk vůbec schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor, ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen se stát lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené. Nažeňte do jednoho stáda koně, vlky, ovce a kočky, lišky a srnce, medvědy a kozy, zamkněte je do jedné ohrady a přinuťte je žít v tom nesmyslném houfu, jejž nazvete Společenský řád, a dodržovat společná pravidla, bude to nešťastné, nespokojené, fatálně rozklížené stádo, ve kterém se ani jeden boží tvor nebude cítit jako doma…“

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora