10.12.2019 | Svátek má Julie


SPOLEČNOST: Mudrování o solidaritě

22.9.2010

„Nejstrašnější slova v našem jazyce jsou: Jsem z vládní agentury a jsem tu, abych vám pomohl.“ (Ronald Reagan)

Lidé jsou jedni z mála tvorů projevujících soucit a solidaritu. Pomáhají svým blízkým, partnerům, rodině či příbuzným. Ke konání dobrých skutků a pomoci druhému jsou vedeni láskou a přátelstvím; a také samozřejmě i vlastním prospěchem – to když někomu sice pomáháme, ale něco tím poté získáváme pro sebe.

Ač všichni nejvíc pomáhají rodině a přátelům, někteří mají potřebu pomáhat i lidem, které neznají. V člověku se prostě projevuje soucit, chce pomoci někomu, kdo neměl takové štěstí – nemocným, starým, mentálně či fyzicky postiženým, odloženým dětem pobývajícím v dětských domovech a dalším. Občas známe příklady pomoci při přírodních katastrofách, kdy lidé dobrovolně přispívají velké částky, aby ulehčili život někomu jinému klidně na druhé straně zeměkoule. To vše je solidarita.

Ale solidarita v dnešním slova smyslu je jiná. Nikoliv dobrovolná, ale povinná a státem přikázaná, v mnohém nepotřebná a v mnohém také škodlivá. A navíc ničí přesně ty lidské kvality, na nichž staví jakákoli společnost – píli, pracovitost, touhu po úspěchu a soucit s těmi, kteří nemají takové štěstí. Díky přesunu solidarity od dobrovolné k povinné a „státní“ se z lidí stávají necitelní, do sebe zahledění egoističtí sobci. Platí zřejmě nepřímá úměra mezi výší „státní péče“ a výší peněz, kterou jsou lidé ochotni dobrovolně poskytnout na dobročinné účely. Čím méně existuje státního zaopatřování, tím více dobrovolné solidarity kolem sebe vidíme, tím více peněz jsou lidé ochotni dát někomu jinému.

Státní solidarita je v mnoha případech nepotřebná. Zajistí mi snad stát pomoc, jestliže mi někdo ukradne auto? Nezajistí. Jediná obrana je platit si havarijní pojištění. Zajistí mi stát úhradu škody při vyloupení domácnosti? K tomu existuje též pojištění, které si může každý zřídit u kterékoli pojišťovny. Občan se může pojistit proti kdejaké věci a je jen na jeho svobodné volbě, zda zvolí nižší pojistné a vyšší spoluúčast, nebo vyšší pojistné a nižší spoluúčast, anebo se nepojistí a přihodí-li se mu nějaká škoda, uhradí ji kompletně ze své kapsy.

Ale proč by se měl občan pojišťovat proti tomu či onomu, zeptáte se možná. Vždyť nemůže za to, že na auto, jež právě řídí, spadne za jízdy strom. Jindy nám zase může nějaký prevít vykrást domácnost. A my jsme v tom nevině. Proč bychom za to měli platit? Ať to stát všechno zaplatí.

Takto ale přemýšlí asi málokdo. Jsou prostě v životě rizika, která podstupujeme pouze tím, že se narodíme, a jiná tím, že si cokoli koupíme, neboť nám to může kdokoli kdykoli ukrást. O těchto rizicích víme a je jenom na nás, zda se proti nim pojistíme, a získáme tak určitou míru jistoty, nebo se nepojistíme a rizika poneseme dál. Na takový systém je celá společnost navyklá, takže jí to ani nepřijde divné, nespravedlivé a nesolidární. Podívejme se tedy na jiné příklady.

Co třeba zdraví? Je to snad se zdravím jinak? Koupíme-li si auto, musíme s ním zacházet slušně, aby nám nějaký čas vydrželo. Zdraví si sice koupit nemůžeme, ale je také jen na nás, jak s ním budeme zacházet. Jediný rozdíl je v tom, že bez auta a kdejaké jiné věci se obejdeme, bez zdraví už je to horší. Zdraví si skutečně nekoupíme – můžeme se o ně starat, jak chceme, ale stejně o ně vlivem okolností, které nemáme možnost ovlivnit, můžeme přijít. Proto existuje jakási státní solidarita ve zdravotnictví. Ale je potřebná v takové míře, jaká existuje dnes a tady?

„Bezplatné“ zdravotnictví je v dnešní podobě neudržitelné. Nic není bezplatné a zdarma. A zdravotnictví – náklady na něž se neustále zvedají díky novým postupům a zlepšující se kvalitě – už vůbec ne. Chceme-li být zdraví nebo spíš chceme-li kvalitní léčbu, musíme si ji zaplatit. Je jenom otázka, jakou formou tak učiníme. Ať jakkoli moc nechceme, budeme muset přecházet od státně poskytovaného „bezplatného zdravotnictví“ k systému soukromého pojištění. A to nejlépe s tím, že by se občan sám měl rozhodnout buď právě pro pojištění, nebo pro přímé hrazení všech nákladů na léčbu krom té, která je zahrnuta v základu. Kdyby se rozhodl pro pojištění, byl by na tom stejně jako dnes, rozdíl by spočíval maximálně v možnosti vybrat si mezi vyšší pojistnou platbou s nižší spoluúčastí či naopak. A s tím, že ve standardu musí zůstat zahrnuta alespoň záchrana života a první pomoc, neboť právo na život je právo nejzákladnější, právo na zdraví nikoliv.

Vše ostatní je diskutabilní – chřipky, rýmy, virózy, nachlazení a další. Nebo třeba zlomená ruka či noha. Proč by si každý nemohl hradit v plné výši léčení virózy? Chřipky? Nebo zlomeniny? Je to tak strašně nesociální? Každý by přece měl možnost se rozhodnout buď pro přímé hrazení všech nákladů na léčbu, nebo pro zdravotní, skutečně soukromé pojištění.

A co stáří? Oproti zdraví či nemoci je stáří trochu něco jiného. Před stářím se nelze „pojistit“. Na stáří lze pouze spořit. I zde musí nějaká solidarita fungovat kvůli spojitosti stáří s nemocností a neschopností vykonávat řádně práci. Čím je člověk starší, tím se u něj zvyšuje riziko nemocí a vyšší unavenosti, a tudíž vzrůstá jeho touha po odpočinku (ale to závisí i na tom, jak byl k svému tělu celý život ohleduplný). Stáří ale samo o sobě problém není. Je plno lidí sice starších, ale zdravých, aktivních a práceschopných, kteří mají ještě spoustu tvůrčí energie a elánu. Existuje též plno lidí mladých a nemocemi prolezlých. Žijeme déle – kvůli neustále se zlepšujícím životním podmínkám, lepšímu a čistšímu prostředí, zdravějšímu životnímu stylu a též kvůli již zmiňované zlepšující se kvalitě zdravotnictví. Je proto logické, že bychom měli být schopni pracovat do pozdějšího věku, neboť stáří přestává být překážka a omezení. Kdyby to šlo takto dál a dožívali bychom se stále vyššího věku, je přirozené, že bychom měli i na odpočinek odcházet déle. Vzhledem ke spojitosti těchto jevů by nás to mělo těšit.

Problém důchodový má oproti problému zdravotnímu jedno obrovské mínus: starších lidí na rozdíl od lidí nemocných přibývá. Pesimisté (doufejme, že ne realisté) říkávají, že budeme mít na výběr ze dvou možností: buď protrpět většinu života v bídě, abychom žili ve stáří jakžtakž slušně, nebo protrpět v bídě stáří, abychom žili většinu života jakžtakž slušně. To je samozřejmě příliš katastrofický scénář, ale stane se skutečností, bude-li se otálet s penzijní reformou.

Plná státní solidarita mladých se starými je – ať to zní kdekomu jakkoli nekorektně – krom jiného i nespravedlivá, neboť onemocnění kohokoli je možné, ale není jisté, kdežto zestárnutí je oproti tomu nezvratitelné (když se ho tedy člověk dožije). Solidarita je v pořádku, proti té nemůže mít nikdo ani nejmenší námitku, my se ale bavíme o státní povinné solidaritě. Každý ví, že jednou zestárne, a měl by proto přijmout svůj díl odpovědnosti za to, bude-li jeho stáří zajištěno kvalitně a dostatečně.

Celé toto téma je o poměřování správnosti solidarity povinné na jedné straně a solidarity dobrovolné na straně druhé, přičemž pouze ta je stoprocentně upřímná, odpovědná, hodna obdivu, úcty a vděku. Rozhodně si ale nedělejme iluze, že je zároveň vše zachraňující, spásná, každý problém stoprocentně řešící a všechny jiné způsoby lehce nahrazující. Chápejme ji ale jako podstatný doplněk vlastní zodpovědnosti, jež by měla být na prvním místě, i solidarity shora organizované, což má být jakási poslední záchrana, nikoli vše řešící systém.

Dobrovolná solidarita je záležitost pravicová. Stačí se zaměřit na lidi levicového smýšlení a pozorovat jejich ochotu dávat své vlastní peníze na dobročinnost dobrovolně a s upřímnou chutí pomoci: žádná taková příliš velká ochota u většiny z nich není. Neboť levičáci si přejí systém, kde bude o všechny postaráno, vlastní zodpovědnost ustoupí stranou a ze společné kasičky bude o lidi pečováno jako o růžovoučká batolátka.

Kde ale do té kasičky brát penízky? No kde jinde než u lidí movitých. Pochopitelně. Přece zdaníme toho, kdo peníze má, než toho, kdo je nemá, to dá rozum, že. Levicový způsob myšlení je totiž založen na tomto: chci odvádět málo. Proč zrovna bych měl být ždímán? Proč zrovna bych měl dávat peníze na sociální programy, proč ne ti zbohatlíci? Proč ne někdo jiný, proč ne ti ostatní, proč ?

Člověk levicový bude vždy tvrdit, jak je soucitný a solidární, ovšem jenom nemusí-li nic financovat on. Raději ať prachy sype někdo jiný. Buď být v pozici neutrální, nebo v pozici příjemce, nikdy ne plátce. Hezky se tato vlastnost projevuje dnes, v době ekonomické krize. Musí se šetřit všude a na všem, i na platech. V soukromých firmách mnoho lidí raději překouslo snížení platů než vyhazov. Prostě chápou, že zaměstnavatel má problémy a ať je zavinilo cokoli, vše se nějak řešit musí. Ovšem najdou se i tací, kteří to pořád nechtějí pochopit. Protestují s postojem „nám se prostě platy snižovat nebudou, o žádné výhody přijít nehodláme a hotovo“. Není náhoda, že jsou to převážně levičáčtí odboráři jakéhokoliv druhu a státní zaměstnanci – obé většinou věrné voličstvo sociální demokracie. Tito lidé přesně poukazují na svou neochotu převzít svůj díl odpovědnosti za společnost. Nechápou, že existují jiní, kteří na tu či onu výši platu žádné „právo“ nemají a ani nic takového nepožadují. Buď jejich zaměstnavatel prosperuje a za práci zaplatí, nebo neprosperuje a zaplatí za ni méně nebo zaměstnance propustí.

Jakpak by nám například přišlo normální, kdyby se podnikatelé začali z důvodu poklesu zakázek bouřit a žádali by od státu doplatek do výše měsíčního příjmu, na nějž byli donedávna zvyklí? Vždyť nějaký automechanik krizi nezavinil, že. Tak proč mu jeho standard nedoplatit. Vždyť on si jej přece zaslouží, sakra! Je ve všem nevině. Pořád jenom dřel, aby se jakžtakž uživil, a jak se mu společnost odvděčí? Vykašle se na něj! Nechce mu garantovat jeho standardní příjem. On na něj má přece právo!!! Že se nestydíte, vy s tím nesouhlasíte? To jste ale sobci a asociálové…

Konkrétní příklad lze uvést na „šrotovném“: „Já chci taky, aby stát lidem připlatil, vyhodí-li starou televizi,“ mohl by zakřičet majitel prodejny s elektronikou. Podobně by mohli řvát tisíce podnikatelů a firem v jakémkoliv odvětví. A je to samozřejmě nesmysl. Čím méně regulací a dotací v podnikání, tím lépe. Je skutečně trapné dokola opakovat, že trh si prostě většinu věcí srovná sám. A stačí se podívat, jak dopadlo šrotovné tam, kde se uskutečnilo, aby se tato teze potvrdila: Problém s malou poptávkou se pouze odložil na později a udeřil, když se tato dotace přestala vyplácet. Kdo totiž neměl v plánu koupit si auto, ani při existenci šrotovného neučinil jinak. Kdo si koupi auta plánoval, pořídil by si ho i bez dotace; pouze nákup učinil zřejmě o něco dříve. Šrotovné tedy ukradlo prodeje z budoucnosti, nic víc. Trh si prostě na hlavu kakat nenechá.

A když už jsme se dostali až k problému dotací: což takhle dotovat úplně všechno, aby měli všichni možnost snadného pořízení čehokoli? Nu, krásné by to bylo a jistě by žádných ekonomických krizí nebylo, to zcela určitě; jenom je třeba ty penízky na dotace někde vzít. Tedy od těch všech, jimž se budou potom proplácet, neboť jinak to prostě nejde. Problém? Zádrhel? To se jistě už časem vyřeší a nějací vizionářští a pokrokoví levicoví intelektuálové na to jistě jednou přijdou. A kdo bude tvrdit, že je to blbost, toho zesměšníme, prohlásíme za blázna a zpátečnického ultrapravičáka, a kdyby stále zlobil, můžeme ho přinejhorším zavřít a bude klid. Tak.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.