Píšu tenhle text s velmi smíšenými pocity. Hodlám co nejtvrději odsoudit něco, co jsem neviděl, neuvidím a nechci uvidět, což mě zásadně a stoprocentně diskvalifikuje. Jenže naproti tomu, kdybych výstavu preparovaných mrtvol Bodies the Exhibition viděl, sám sebe bych ve svých očích diskvalifikoval coby morbidního voyeura. Moc bych si přál, aby do Velkého sálu pražské Lucerny nepřišel ani jeden divák a aby tam doktor Roy Glover smutně civěl mezi mrtvolami hrajícími basketbal. Vůbec nejvíc bych si ovšem přál, aby některá z těch mrtvol obživla a nakopala ho do zadku.

Ono to tak nedopadne, věřím, že žádná mrtvola bohužel neobživne a bude pořád plno. Vždyť lidi chodí s gustem na hnusy, jako je film Hostel (zde bych mohl opakovat výhradu z úvodního odstavce: neviděl jsem, neuvidím a nechci vidět), a nepochybuji o tom, že by se Pražané dostavili v hojném pročtu na reprízu popravy jednadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí, se vším stínáním a vplétáním do kola. Uspořádat by to mohl taky nějaký takový pan Glover a jsem si jist, že by dával novinářům rozhovory s tím, že mu jde o autentické historické poznání. Žádná senzace, a už vůbec ne morbidnost, za co mě máte!

Na věci samé mi ani tolik nevadí, že pan Glover a jeho druzi pojali nápad vytvořit panoptikum z mrtvol svlečených z kůže. Vadí mi, že se našlo šestnáct milionů lidí ochotných jejich výtvor zhlédnout. Nebýt těchto anonymních morbidistů, musel by si pan Glover vymyslet něco jiného – a třeba by to bylo i k něčemu užitečné. Není to jediný podnik toho druhu. V současné době jsou v USA ke zhlédnutí hned tři BodyWorlds. Jeden v Dallasu, druhý v Chicagu a třetí ve Phoenixu. Chcete vidět mrtvolu svlečenou z kůže a skákající na skejtu salto? Zaleťte si do Phoenixu. Chcete vidět pána, který si nese svoji vlastní svlečenou kůži přehozenou přes ruku jako svrchník? V Dallasu mu můžete potřást rukou.

Morbidita asi patří k lidské přirozenosti stejně jako soucit a láska. Ray Bradbury o ní napsal povídku Zástup – o tom, že se k bouračkám slétají vždycky titíž lidé, upíři. Ti budou teď stát frontu před Lucernou. Zdá se ale, že vůbec největšího opovržení je hodna výmluva pořadatelů, ať už těchhle Bodies nebo amerického BodyWorlds, že jde o „poznání“. Za první republiky se do pornografií psalo, že jde o vědeckou studii sloužící k „poznání mravů“. Jakpak dlouhá by asi byla fronta před Lucernou, kdyby tam přichystal docent Koukolík přednášku o anatomii lidského těla s ukázkami reálných exponátů? A kolik lidí by přišlo do Lucerny, kdyby šlo o plastové figuríny a ne o „živé mrtvoly“? Kdyby ty figury z plastu nesly absolutně stejnou a věrnou informaci jako „opravdová mrtvola“? Jako kluk jsem viděl na jakési výstavě u Hybernů anatomický model člověka. Byl skleněný a střídavě v něm zářil nervový systém, krevní oběh a podobně. Žádný nával kolem něj nebyl. Jo, být to opravdová mrtvola, to by bylo jiné kafe!

Myslím, že nějaká tabu by měla přece jen platit dál, a věru že se přimlouvám, aby úcta k mrtvým patřila mezi ně. Zábavy je kolem dost, nebavme se pohledem na mrtvého donuceného hrát basket.

LN, 7.5.2007