SPOLEČNOST: Morální dimenze protinacistického vzedmutí
Autor uvádí, že národní jednota, která se tu vytvořila, je „kýčovitá a v podstatě bezcenná. Je to jednota proti nebezpečí, které fakticky neexistuje.“ Jako protiklad reálné hrozby pak uvádí demonstraci, která se má pod názvem „Ne základnám“ konat 17. listopadu. Podle Doležalova názoru se má jednat o shromáždění, jehož účastníci jsou stoupenci „přesměrování bezpečnostní politiky státu od spojenectví s USA k jakési neutralitě, jež je jen předstupněm ke spojenectví s Ruskem, které už zase dostává imperialistický apetit.“ To považuje za jedno ze skutečných rizik, která jsou bohužel ignorována. Má pravdu?
Tvrdí-li, že několik stovek neonacistů nepředstavuje pro naši demokracii žádné faktické nebezpečí, pak bezpochyby ano. Stejně tak je možné ztotožnit se s tím, že vážnější hrozbou než náckové je názorový odklon nemalé části tzv. občanské společnosti od spojenectví s Amerikou a její příklon ke zmíněné neutralitě jakožto prvnímu kroku ke spojenectví s velkou zemí na Východě.
Zde jsme svědky v zásadě podobné situace jako v 80. letech minulého století. Tehdy se antiamerikanismem zaslepená západoevropská levice chovala právě tak pošetile. Čím hlasitěji protestovala proti instalaci raket USA v některých státech NATO, tím méně byla s to uvědomit si skutečné ohrožení, které představovaly existující raketové systémy zacílené z území SSSR na země ležící na západ od železné opony.
Dnes bipolární svět „papírově“ neexistuje, v našem geopolitickém prostoru však reálně přežívá. Není v tom jen symbolika: obrátit se zády k Americe znamená otočit se čelem k Rusku. Mohutné paže velkého medvěda jsou pro případ takovéhoto obratu vždy připraveny se rozevřít (a stisknout).
Bohumil Doležal poukazuje tudíž velice správně na rozdíl mezi skutečným a pomyslným nebezpečím. Přesto si myslím, že jím poněkud znevážená „národní antinacistická jednota“ měla svůj hluboký smysl. Ne kvůli „potenci“ radikálů samotných, ale s ohledem na oběti nacistických zvěrstev. Nechat obdivovatele hitlerovského režimu pochodovat pražským Židovským městem by se rovnalo ne poplivání, ale pokálení památky všech lidských bytostí postižených holocaustem. Něco tak nemravného je neslučitelné s hodnotami, k nimž se hlásí společnost, jež má ambici považovat se za civilizovanou. Zdá se, že tuto morální dimenzi „bitvy o Prahu“ veřejnost i politické elity pochopily, a proto spontánně vznikla ona „jednota národa“. V tomto specifickém případě na ni můžeme být dokonce hrdí.
Litovat lze ovšem toho, že zdaleka ne všichni rozumně uvažující lidé, kteří v minulých dnech dokázali vystoupit proti provokujícím náckům v rámci velké „národní množiny“, jsou s to rozpoznat a čelit mnohem nebezpečnějšímu fenoménu – levicí podněcovanému a zájmům Kremlu sloužícímu účelovému antiamerikanismu.
