Zanedlouho nás čekají volby do Evropského parlamentu a mnozí z nás budou opět stát před morálním dilematem. Teď však o těchto volbách psát nebudu – věnuji jim zanedlouho samostatný článek. Zmíním jiná morální dilemata, před nimiž mnozí z nás stojí.

Nedávno jsem dostal článek o Ukrajině. Psal jej slovenský katolík a řešil v něm otázku, kterou stranu bychom měli podporovat. Zda tu, která si žádá připojení k Evropské unii, nebo tu, která volí sepjetí s Ruskem. Ledaskdo se možná pozastaví, z jakého důvodu by si někdo u nás (nebo na Slovensku) mohl přát ruskou orientaci Ukrajiny? Důvod je prostý a byl jasně uveden: Ruský prezident Putin a jeho spojenci nehlásají protirodinnou ideologii, která se šíří z Evropské unie, a nepropagují homosexualismus.

Nechci tento postoj odsuzovat ani zesměšňovat. Věci, které se nyní dějí v Evropě, jsou někdy do nebe volající. Násilné odebírání dětí rodičům ve Finsku, v Norsku nebo v Británii je prostě fakt a je to fakt děsivý. (Netvrdím, že v jiných zemích k tomu nedochází, ale pokud je mi známo, tato praxe je nejvíce rozšířena právě v uvedených zemích.) Rodiče na Ukrajině nebo v Rusku se – na rozdíl od rodičů ve Finsku – nemusí bát, že dají-li dítěti lehký výchovný pohlavek, budou jim děti odebrány.

Na druhé straně – chceme opravdu podporovat režim, který nechal vyhodit do povětří několik domů s nic netušícími civilisty, aby si opatřil záminku k druhé čečenské válce? A dáme opravdu přednost režimu, jehož bezpečnostní síly zabíjejí po lesích své odpůrce a jednoho dokonce doslova ukřižovali?

Prozradím vám, jak se s tímto dilematem vyrovnávám já. Stále dávám přednost Evropské unii, protože v ní je možno alespoň protestovat, pořádat obranné akce a podávat žaloby, aniž se člověk musí obávat, že bude zlikvidován.

Nicméně vůbec nechci zesměšňovat ty, kdo se pod vlivem toho, co se děje v Evropské unii, rozhodnou jinak.

Stojí o všem za to všímat si i tvrdých faktů. Jak Rusku, tak Ukrajině ubývá obyvatel, a to dosti drasticky. Může za to jednak nízká míra plodnosti. Aby se obyvatelstvo reprodukovalo, musí míra plodnosti dosahovat alespoň 2,1-2,2 dítěte na jednu ženu. Míra plodnosti v minulé dekádě činila 1,1-1,4 na Ukrajině, 1,16-1,54 v Rusku a 1,46-1,59 v Evropské unii. Nikde tedy nedosahovala hodnot potřebných k prosté reprodukci. Situaci v Rusku a na Ukrajině ovšem výrazně zhoršuje vysoká úmrtnost a emigrace. Rusko a Ukrajina rozhodně nejsou pro rodiny žádným rájem. Putinova podpora rodinám se mi zatím jeví jako hodně teoretická.

Druhé dilema, které chci zmínit, se týká naší politiky a vlastně celého polistopadového vývoje. Nedávno u nás Jakub Patočka vyvolal debatu o povaze režimu, když prohlásil, že Nečasova vláda byla horší než poslední předpřevratová komunistická vláda. A v současnosti jsme svědky toho, jak se bývalí komunisté – včetně vojenských politruků – dostávají na vysoká místa v politice, v místních a krajských zastupitelstvech i ve státní správě. Je možno se pohoršovat nad lidmi, kteří brání normalizační režim. Nicméně postavme proti tomu skutečnost, že vloni byla 71 tisícům důchodců uvalena exekuce na jejich důchod! Postavme proti tomu skutečnost, že neustále – a poměrně rychle – přibývá bezdomovců a že se množí a rozrůstají romská ghetta. Ano, zůstávám konzervativcem a jsem přesvědčen, že člověk je především sám zodpovědný za svůj osud. Na druhé straně: Opravdu si myslíte, že těch 71 000 důchodců si za to může samo? Opravdu nevidíte, že zde byl vybudován efektivní penězovod od těch nejchudších k těm nejbohatším? Pokud někdo popře spoluzodpovědnost vlády a parlamentu za daný stav, nesmí se divit, že stále více lidí bude volit protisystémové strany – a především KSČM. Pravice může dále tvrdit, že si za to lidé mohou sami, nicméně nečinnost povede ke katastrofě.

Já jsem samozřejmě přesvědčen, že tento systém je lepší, a mám pro to jednoduchý důvod. Tento systém nepoužívá vodních děl a obušků proti těm, kdo s ním nesouhlasí. Nespokojení lidé mohou nejen protestovat, ale dokonce tento režim porazit ve volbách – a děsím se představy, že to jednou udělají. Ale současně se snažím vidět současnost optikou důchodce, který po celý život poctivě pracoval a pak pro nějakou bagatelní chybu přijde o všechno a skončí na ulici.

Už jsem vlastně prozradil, jak se s tímto morálním dilematem vyrovnávám já. Pokud se ale někomu zdá, že se vlastně o žádné morální dilema nejedná, pak tím dává najevo, že je mu lhostejné mínění dnes už statisíců, ne-li milionu našich spoluobčanů. A lhostejnost vůči ostatním není nikdy moudrý postoj.