Nejvýznamnějším výsledkem posledních prezidentských voleb z roku 2018 byl fakt, že se společnost rozdělila na dvě půlky a vypadala jak přeříznutá okurka. A dodnes to tak je.

Je vůbec něco, co ty dva nesmiřitelně rozdělené tábory spojuje?

Jak šly roky, ukázalo se, že navzdory velké míře nespokojenosti se nový pan prezident z Hradu nevystěhoval a všichni ostatní, jeho voliči i nevoliči, se po té mírně hysterické kampani zase museli nastěhovat zpátky do svých osobních životů. A tak je to správně a podobně to bude i po těch prezidentských volbách, které jsou před námi. Protože by přece mělo platit – můj dům, můj hrad! Nebo jak říkají Britové: My House My Castle.

Vždycky to tak je a je to tak dobře, že jakmile se po nějakých velkých volbách (parlamentních, prezidentských) zase vrátíme z toho veřejného života do toho vlastního, pravděpodobně nám dojde, že důležité není jen to, kdo reprezentuje náš stát, ale taky to, jak každý z nás reprezentuje sám sebe a svoji rodinu. Proč je to tak důležité? Protože tím nejpodstatnějším benefitem demokracie je fakt, že všichni můžeme mít trochu toho prezidentství u sebe doma, ve svém vlastním životě. Můžeme se svobodně rozhodovat, kde budeme žít, co budeme dělat, s kým se budeme stýkat a s kým ne, o co se budeme zajímat a co budeme ignorovat.

Pokud nejsme obtěžováni všudypřítomnou kontrolou státu, můžeme se ve svém vlastním životě cítit tak trochu jako premiér, ministr financí, školství i zahraničních věcí. Ať je prezidentem kdokoli, mnohem důležitější přece je, jak je to s námi, jak svobodně a jak moudře se ve svém životě rozhodujeme v oblasti rodiny, práce, financí, zdraví a vzdělání. Proč je to důležitější? Protože sebevědomí a soběstačnost občanů je to, o co jde v demokracii především. Jak říkal Masaryk – já pán, ty pán!

Do roku 1989 v naší zemi žádní páni nebyli, kromě komunistů. Ale to vlastně taky nebyli skuteční páni, jen si na ně hráli. Přesto nám mluvili do života a snažili se nás kontrolovat do nejmenších detailů, v osobním i veřejném životě. Vrať se domů a převleč se! přikázal ředitel gymnázia mému spolužákovi, který přišel do školy v tričku s anglickým nápisem. Mimochodem – nad tím šumperským gymnáziem visel do roku 1989 nápis KOMUNISMUS NÁŠ CÍL, ačkoli komunismus nebyl cílem vůbec nikoho, ani tehdejších studentů ani tehdejšího učitelského sboru. A myslím, že ani těch, kdo tehdy seděli ve vládě.

Píše se rok 2022 a o životních cílech si rozhodujeme sami. Nemluví nám do toho žádná strana a žádná vláda, protože o tom, které strany budou v parlamentu a kdo bude vládnout, rozhodujeme my, co chodíme volit.

Takže volby nevolby, ať sedí ve sněmovně a na Hradě kdokoli, nebuďme posedlí politikou a žijme vlastní život, protože z devadesáti devíti procent jsme to my sami, kdo může ovlivnit jeho kvalitu.

Naše dny mohou být plné zdraví, lásky a smysluplné práce. Můžeme si jít zaběhat do přírody, přečíst svým dětem pohádku, uvařit něco skvělého k večeři a milovat se s partnerem/partnerkou. Nebo si pustit Hapku s Horáčkem, jejich klasické album Mohlo by tu být i líp. Horáček je skvělý textař, píše o tom, jaký život opravdu je: komický i tragický, vznešený i přízemní, nudný i vzrušující, ošklivý i nádherný. A protože je tak barevný a bohatý, stojí za to ho žít!