Liberalismus je krásný program, ideál i cíl, spojený ústředně s pojmy svobody, pravdy, úcty k jednotlivci, soukromému vlastnictví a principu soutěže. Pro nás, kteří pamatujeme reálný socialismus s husákovskou tváří, plný omezení, přetvářky, větších a menších lží, je radostí, že dnes žijeme v zemi, kde můžeme v rámci nedokonalé demokracie usilovat o získání podpory pro liberální politiku.
Mnozí (explicitně Josef Zieleniec) zdůvodňují neúspěšnost českých liberálů paradoxně tím, že česká společnost je díky dědictví osobností jako Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk, Čapek a dalších natolik liberální, že po prohlubování liberalismu není u veřejnosti poptávka. Naopak veřejnost chce údajně nedokonalou demokracii lépe regulovat prostřednictvím konzervativců či oportunistů ať již levicových, středových či pravicových.
Stejně jako jiné politické směry je tradice liberalismu velmi košatá, různorodá i plná často protichůdných prvků, a tak je vždy třeba konkretizovat, o jaký liberalismus komu jde. Pokusím se představit svoje chápání tzv. klasického liberalismu. Přidám i hodnocení současné politické nabídky.
Principy liberalismu
„Všem obměnám liberální tradice je společné určité, zřetelně novověké, pojetí člověka a společnosti. Toto pojetí má tyto složky: je individualistické, neboť trvá na tom, že jedinec je mravně nadřazen jakémukoliv kolektivu (třídě, národu, církvi); je egalitářské v tom smyslu, že přiznává všem lidem stejný morální status a popírá význam rozdílné morální hodnoty lidských bytostí (žen/mužů, mladých/starých, bílých/černých) pro právní či politický řád; je univerzalistické tím, že považuje lidstvo za mravně jednotné a až na druhé místo staví specifická historická společenství a kulturní formy; a je melioristické ve svém přesvědčení, že každá společenská instituce a každé politické zřízení je opravitelné a vylepšitelné.“ John Gray, Liberalismus (Občanský institut 1999)
Ideologie a empirie
Klasický liberalismus má jak silnou filosoficko-ideologickou, tak i empirickou složku. Některé prvky konceptu liberalismu, tedy svobody, úcty k jednotlivci, otevřenosti, tolerance a rozumu můžeme najít už u římských stoiků (Marcus Aurelius, Seneca, Cicero), a především filosofů 17. a 18. století. Za otce zakladatele liberalismu, tak jak mu dnes srozumíme, je třeba považovat Johna Locke a Barona de Montesquieu.
Locke představil koncept občanské společnosti, jako společenství svobodných lidí, rovných před zákonem a spojených společnou úctou k právům druhého bez společného politického cíle. Locke jasně pochopil nutnost provázání ochrany svobody s garancí ochrany soukromého majetku. Zákonem chráněné vlastnické právo umožňuje reálnou osobní nezávislost.
Montesquieu přispěl svojí nepřekonanou teorií dělby moci jako zásadního principu ochrany práv a svobod jednotlivce. Dnes se může zdát rozdělení veřejné moci pouze na tři prvky, moc výkonnou, zákonodárnou a soudní jako překonané, existují i další moci např. kontrolní, měnová, dále rozdělení uvnitř jednotlivých základních mocí – výkonná moc na vládu, prezidenta a kraje, atd.. Základní idea postavení jednotlivých mocí proti sobě do vzájemné kontroly a vyvažování, je zásadním přínosem liberálního myšlení. Demokracie by bez dělby moci byla pro liberála nepřijatelnou tyranií momentální většiny.
Empirici, především z řad ekonomů, dokumentovali efektivitu liberálních postupů v ekonomii i politických otázkách pro dosahování obecně přijímaných cílů ekonomického růstu a snižování chudoby.
Současný klasický liberalismus je v oblasti ideologické spojen se jménem A. Hayeka, Poppera a v oblasti ekonomické M.Friedmanna. Hayek geniálně vyargumentoval nemožnost úspěšného a se svobodu slučitelného „centrálního plánování“. Informace se nacházejí rozprostřené mezi obrovské množství aktérů, ti subjektivně hodnotí své potřeby, možnosti a zájmy. Tyto konkurenční potřeby a nabídky umí nejlépe slaďovat „neviditelná ruka“ trhu Adama Smithe. Pokusy plánovačů objektivně a celistvě shrnout společnost a řídit ji, jsou odsouzeny k neúspěchu. Tyto stále se vracející pokusy jsou jedním z hlavním ohrožení svobody a pokračující expanze státu. Socialistický i demokratický plánovač nutně musí při pokusu řídit společnost potlačit autonomii jejich jednotlivých složek, které sledují vlastní cíle a tím blokují realizaci jeho záměru.
Popperovská koncepce stojí na pojmu „otevřená společnost“, která reprezentuje liberální optimismus k budoucnosti na principu otevřenosti vývoji, změnám a soutěži různých pohledů a pravd, které zlepšují náš život.
Friedmann srozumitelně na mnoha příkladech zpropagoval výhody trhu a jeho schopnost nalézat řešení problémů tam, kde regulace selhává.
Politický liberalismus
Česká politika mimo socialisticko-komunistický prostor není zdaleka usazená. Stále ještě doznívá revoluční vlna po roce 1989, kdy pochopitelný antikomunismus většiny společnosti zavedl bytostné levičáky a odpůrce liberálních principů do pravostředových stran. Dědictví všeobjímajícího, silně heterogenního Občanského fóra se přeneslo do ODS a jejích klonů tvořených z odpadlíků, US-DEU a SNK ED. Tyto strany při vzniku měly členy usilující podílet se na moci a teprve až následně se pro tyto skupiny hledal program. Ten musel být eklektický antikomunisticko-konzervativně-liberální tak, aby se pod něj vešla co největší část členů, a ti, kteří s něčím nesouhlasili, se podřídili za vidinu lukrativních postů.
Příklad konzervativní ODA
Občanská demokratická aliance vznikla v prosinci 1989 , napřed její zakladatelé (např. Tomáš Ježek) sepsali klasický konzervativní programový manifest a pak strana postupně nabalovala členy při jejich soustavné programové „socializaci“. Když ODA vypadla z velké politiky pokoušel se její předseda Michael Žantovský několik let změnit charakter ODA na liberální, ale v zásadě neúspěšně. Členy nejde vyměnit.
Příklad US
Unie svobody vznikla shora na bázi odtržené skupiny poslanců ODS. Program Unie svobody se sice liberálně tvářil, ale plnou kontrolu nad jeho politickým uplatňováním měli exODSáci, kteří se v této straně sešli z mnoha (někdy i dobrých) různorodých důvodů, shoda na liberální politice v protikladu ke konzervativní ODS to však určitě nebyla. Původní představa byla nahradit ODS, následně budovala Čtyřkoalici se třemi konzervativními stranami a nakonec po neslavném extempóre v socialistické vládě propadla do zapomnění.
Jaká je podstata ODS?
Stále se najde se množství lidí považujících chybně ODS za stranu výrazně liberální. Tento pohled stojí pouze na proklamativním přihlašování některých členů k výrazně tržní ekonomice.
ODS při svém vzniku v roce 1991 zvažovala název Konzervativní strana, tím by se mnohé vyjasnilo a bylo dnes snazší. Stručně hodnotit politiku ODS existující přes patnáct let je samozřejmě na hranici korektnosti. Současné vedení pokračuje v hlavním proudu politického oportunismu smiřujícího ve straně množství názorů a mocenských center. Postupně se odstřihuje od „klausismu-zahradilismu“. Tento byl přímým protikladem liberální politiky v jejím základním pojetí, jak jsem výše zmínil u Montesquieu.
Předseda ODS Klaus vždy a koncepčně vystupoval proti decentralizaci a kontrole moci, proti rozdělení moci zákonodárné mezi sněmovnu a senát, proti oslabení vlády jak směrem k prezidentovi, tak proti vzniků krajů, nepřítelem mu byla ČNB, Ústavní soud atd. Liberál považuje federalizaci EU za další cestu k oslabení politické moci a posílení práv občana. Politika ODS je opačná, mávání národní fanglí a strašení Bruselem.
Kdo je v Česku liberálem?
„Budeme tento spor ve Straně zelený řešit typicky zeleně, tedy liberálně.“ D.Kuchtová, místopředsedkyně SZ
Citace ilustruje zmatek v pojmech. Za největšího (!) liberála se nedávno prohlásil předseda sociálních demokratů, když se to hodí, považují se za liberály zelení i další tzv. menší strany.
Skutečně dlouhodobě konzistentní programovou liberální linku lze najít pouze u dvou stran.
Levostředový – popperovský - liberalismus navazující na porevoluční Občanské hnutí reprezentuje Strana pro otevřenou společnost (SOS). Přes solidní program se však v celostátní politice prakticky neprojevuje a je pouze velmi vlivnou komunální a regionální stranou na Liberecku.
Klasický – haykovský - liberalismus reprezentuje od roku 2002 Liberální reformní strana (LiRA). Přes několik dílčích politických úspěchů (senát, kraj, Brno) a solidní mediální viditelnost se jí nedaří získávat nové příznivce a posilovat, zatím spíše virtuální, přítomnost v české politice.
Liberální volič je zřejmě spokojený s nabídkou sněmovních stran a není ochoten riskovat propadnutí svého hlasu volbou oficiálních liberálů. Jsem přesvědčen, že prostor pro prosazování liberální politiky v ČR existuje. I když máme již šest let stranu s programem podobným např. německé FDP, zatím se nesešly potřebné stavební prvky pro její výraznější úspěch.
A možná je to i dobře, pokud není dostatečná poptávka po liberální straně, pak jsou pravděpodobně liberální prvky v dostatečné míře zastoupené v politice vlivných stran.
Autor právník a politolog je ředitelem Institutu K.H.Borovského, osobní stránka www.milanhamersky.cz
(Text napsán pro sborník Mladé občanské platformy)