SPOLEČNOST: Moc médií a nemoc politiků
Toto zamyšlení má dvě roviny. První se týká novinářů, druhá politiků. Fakt, že některé listy jasněji než dříve deklarují svou názorovou orientaci, není jejich handicap, nýbrž příznak jistého dospívání. Není nic nebezpečnějšího, než závislost zakuklená do ostentativní a vytrubované, ale pomyslné nezávislosti. Deník Právo se deklaruje levicově a prosociálně-demokraticky už delší čas. Mladá fronta Dnes i Lidové noviny vcelku čitelně před volbami vyzvaly své čtenáře, aby volili pravou rukou. Což rozhodně není totéž, jako vyzvat k volbě ODS. Naopak, ODS to v těchto listech schytávala i pár hodin před volbami. Na jejím šéfovi Topolánkovi či tvůrci rovné daně Vlastimilu Tlustém nenechali komentátoři nit suchou. A je to tak asi i dobře. Ty noviny prostě deklarovaly svou afinitu k politice pravice či pravého středu, což je nezbavilo kritičnosti k jednotlivým úkazům či osobám. Rozhodně byly tyto listy k stranám pravice stonásobně kritičtější, než Právo k sociální demokracii.
Lucie Orgoníková tedy pláče na špatném hrobě, když se dovolává nestrannosti redaktorů novin stojících napravo. Pravdu by měla, kdyby stranický pohled pronikal mimo stránku komentářů do – stránky zpravodajské. O tom však ona nemluví. Jejím terčem jsou komentáře. Komentáře však vyjadřují názor, a ten mají tyto listy prostě jiný než Lucie Orgoníková. Toť vše.
Druhá stránka této úvahy se týká politiků. Sociální demokracie se často ohání dobrými zvyklostmi, podle nichž by například nejsilnější opoziční strana měla mít předsedu Poslanecké sněmovny. Tak to přece bylo v roce 1996 (M. Zeman), i v roce 1998 (V. Klaus). ČSSD však účelově vypouští ze své paměti období 2002-2006, kdy vcelku bez servítek vypálila veškeré osazenstvo nejen na úrovni šéfa Parlamentu, ale i po celé vertikále dolů (různé rady, orgány státem řízených institucí atd.). ČSSD se chovala, řečeno slovy Vladislava Vančury, jako lancknecht v městě, jehož bylo dobyto. Že se dnes dovolává jiného zacházení, než sama provozovala po celé volební období, je pěkné. Možná tím i něčeho dosáhne, protože přes všechny deklarované „noci dlouhých nožů“ vítězná strana voleb žádné dramatické čistky nejspíš dělat nebude.
Připomínám však tyto záležitosti v souvislosti s médii proto, abychom měli srovnání. Když média v roce 2002 vcelku jednotně tleskala Vladimíru Špidlovi a jeho koalici s lidovci a Unií svobody, neslyšel jsem jediný hlas z ČSSD, který by upozornil na to, že média nereferují vyváženě, jsou stranická a potlačují hlas poražené (byť jen o pár procentních bodů) ODS. ČSSD tehdy vyhovovalo, že má média (a to i ta, která se dnes profilují nelevicově) na své straně. Dá se říci, že tak poprvé po letech zakusila hořkost mediální nepřízně, a to stranu dosud vládnoucí stylem hegemona a monarchy poněkud znervóznilo. Tomu se nelze divit, ale je třeba vždy dodat: měřme jedním metrem, suďme podle jedněch pravidel.
Ono je totiž mediální chování obecně nevyzpytatelné a špatně předvídatelné. Že se média dnes přimkla k vítězné trojici stran, je důsledkem téže mediální vlastnosti, jako jejich přilnavost ke Špidlově koalici před čtyřmi lety. A tou vlastností je nevyvážená kritičnost k tomu, co končí (tehdy Zeman a oposmlouva, dnes Paroubek a nepsaná parlamentní koalice s KSČM), provázená nedostatečně analyticky zdůvodněným optimismem investovaným do konstrukce, která přichází (Špidla, resp. Topolánek). Média mají značnou setrvačnost, dlouho jim trvá, než se z bezdůvodného pesimismu (či optimismu) vyléčí a stabilizují na opatrné skepsi provázené nestrannou kritičností. To je však právě ten optimální postoj, který od médií většina lidí očekává. Politici by to měli respektovat, nikoli pranýřovat. Protože politici jsou zástupci vůle nikoli beztvarého anonymního „lidu“, nýbrž zcela konkrétních jednotlivých lidí, tedy i čtenářů novin.
(Psáno pro Česká média)
