Od doby vzniku slavné eseje Václava Havla uplynulo 38 let. Časový odstup i změna společenských poměrů nijak neubraly na její aktuálnosti.

Václav Havel se zamýšlí na možnostmi jedince v soukolí mašinerie diktatury tzv.“proletariátu“, což byla ve skutečnosti vládnoucí komunistická klika podporovaná tzv. socialistickým společenstvím (rozuměj Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu) a stojící na násilí vůči jinak smýšlejícím jedincům. Zatímco konformní většina společnosti přijala onen systém za svůj a naučila se v něm žít, ti, co do něj nechtěli patřit, se stali nebezpečnými, neboť de facto bořili zaběhnutý systém, kde lež, o které všichni věděli, že je lží, byla bez reptání přijímána, zatímco pravda, o které všichni věděli, že je pravdou, byla establishmentem a onou konformní většinou veřejně odmítána.

Představa, že s pádem socialismu zmizí ona přetvářka, byla nejspíše nějakou dobu reálná, poslední léta však ukazují, že se vrací se zoufalou úporností, o které jsme tak nějak doufali, že bude spíše léty mizet. Společnost, která na vedoucí místa - a to v nezpochybnitelných svobodných volbách - staví jedince, kteří místo vize dalšího rozvoje rodu Homo sapiens kšeftují se strachem, se pomalu opět blíží k oné popsané diktatuře, kdy je jiný názor prezentován když už ne jako zrada, tak přinejmenším jako zavrženíhodná úchylka, která patří na smetiště a s níž není třeba už ani polemizovat či ji vyvracet. Nositelé oněch jiných názorů jsou skandalizováni, jsou jim přidávána rozličná adjektiva označující je za islamofily, sluníčkáře, havloidy a zaprodance Bruselu a na některých veřejných shromážděních jsou jim na transparentech rezervovány šibenice.

Na vedoucí místa společnosti se dostávají jedinci, kterým je myšlenka vyššího mravního principu jako základního kamene rasion d ́etre jenom balastem, jehož je třeba se zbavit a který považují za zbytečnou přítěž. Reagují na rezignaci společnosti, v níž se pravda a lež promíchávají v jednom nepoživatelném koktejlu, v němž tyto kdysi dávno zřetelně odlišné entity zrelativizovaly svůj význam natolik, že se je už téměř nikomu nechce rozklíčovat, a to včetně novinářů, kteří z větší části pracují v žoldu oněch vysoko postavených jedinců.

Tito lidé nabízejí snadná řešení všech současných problémů, o kterých dobře vědí, že nemohou fungovat. Místo poctivého rozboru stávající situace nabídnou populistický výkřik, který přehluší jak jejich svědomí, tak i případný opoziční názor. Předpokládají, že ona konformní většina se proneseným výrokem uklidní a opět jim svěří onu moc, po které tak úporně baží. Zdá se, že to tak zatím funguje. Vysocí představitelé státu jsou přistiženi při lži či podvodu, za který by v pravé demokracii byli ihned odstaveni od možnosti jakéhokoliv ovládání společnosti a již nikdy - opakuji nikdy - by nemohli zastávat vedoucí funkce. V době diktatury - a to jakékoliv - je tento způsob vlády možný, je v podstatě na ní postaven. V době demokracie je popsaný systém známkou hrozící katastrofy, kdy demokracie zvolna, nepozorovaně přechází zpět do diktatury, kde ony prezentované šibenice pro odpůrce začnou být opět funkčním nástrojem. Tragické na tom je, že nikoli oni diktátoři, ale lidé je podporující jsou hybným momentem této konverze.

Téměř se nechce věřit, že první dochovaný text, pojednávající o výše napsaném, je starý více jak 500 let. Étienne de la Boétie ve své knize „Rozprava o dobrovolném otroctví“ mimo jiné píše:“Jak je možné, že tolik lidí častokrát snáší vládu jednoho tyrana, jenž se nemůže prokázat jinou mocí, než tou, kterou mu lidé sami svěřili, jenž může škodit pouze do té míry, jakou jsou lidé schopni strpět, jenž jim může ubližovat pouze v případě, že oni sami se mu raději podřídí, než aby se mu protivili?“

Dovolím si přesto vyslovit názor, že by v dnešní době mohla být aktuální esej „Bezmoc mocných“. Společnost, která nežije v diktatuře, má stále ještě možnost učinit z oněch mocných pouze loutky pimprlového divadla, které se hodí pouze k rozesmání diváků. Musí však začít přemýšlet, a to individuálně každý sám, jak moc je stižen oním dobrovolným otroctvím a zda je schopen se mu nijak nepoddávat či z něj vybřednout. Jestli je pro něj více určující jeho osobní názor podpořený vlastní zkušeností a mravním základem či se spolehne na ony lháře a kšeftaře se strachem majícím v drtivé většině zcela iracionální základ. Jestli ponechá lháře a zloděje na místech, z nichž budou posléze ovládáni, či je pošle do věčného zapomnění jako patologickou úchylku jediného možného vývoje lidské rasy.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora