Johna Lennona, zastřeleného 8. prosince 1980, by asi málokdo mezi jeho západními pacifistickými přáteli a nonkonformními umělci či naopak západními politiky a pracovníky policejních služeben, jimž lezl na nervy, považoval za horlivého antikomunistu. Přesto životní styl, názory, způsob oblékání a další znaky širšího mírového hnutí, k němuž Lennon náležel, pobuřovaly stejně na obou stranách železně-jaderné opony.

„Co je pokrokové na Západě, nemusí být vždy pokrokové u nás. Přece tady nepolezeme po stromech,“ napsal už v druhé půli 70. let v souvislosti s případem skupiny Plastic People of the Universe jeden z propagandistů KSČ. Přeloženo do neideologické češtiny to znamenalo: Demonstrují-li proti atomovým základnám v Německu a Británii mladí vlasatci v oškubaných džínách, sem tam se povyrazí lehčí drogou, hrají k tomu na kytary a občas se servou s policií, budeme tomu my, tedy komunistická nomenklatura, tleskat, skoro pořád to ukazovat v televizních novinách a mluvit o policejní brutalitě, když německá policie potáhne bítlsáky do antonů. Je to tak správně, protože v šachtách, kolem nichž se západoevropští vlasatci rojí a chrastí korálky, čekají na povel k rozpoutání nukleární smrště americké pershingy namířené na Východ. Tedy na nás. Odváží-li se však podobní čeští vlasatci v oškubaných džínách koncertovat po vesnických hospodách u Humpolce, skřípneme je, poněvadž propagace života na okraji, odporu ke konzumu, armádě, fízlům a úřadům kazí mládež a tak nahlodává moc. Naši moc. Natož aby somráci hulákali něco proti raketám v Brdech, když sovětská SS-20 je přece, na rozdíl od amerického Pershingu, mírová, ač je taky středního doletu.

Přesto ale celkem pravidelně od 8. prosince 1980, který se stal pro vlasáče pietním dnem, každý rok začaly k „Lennonově zdi“ na pražské Malé Straně v čím dál větším počtu mířit - řečeno slovy usedlého českého občana - „zjevy“ ve vaťácích, důchodkách a s čepicí zmijovkou. 8. prosinec se tak stal v Praze zároveň jakýmsi dnem Lennonova zmrtvýchvstání a magnetem pro radikálnější část nekonformní mládeže, a jestliže jeden rok končil pokojně, další rok se např. přeměnil na demonstraci 300 lidí jdoucích z Malé strany do centra Prahy. Neskandovalo se zde např. „Ať žije NATO“, ale „Žádná raketa není mírová“ a další hesla, běžná na pacifisticko nazelenalých akcích v Západní Evropě.

Skupinu Mladé umění za mír, vzniklou v tomto prostředí v roce 1986, nahradil 8. prosince 1988 akčnější Mírový klub Johna Lennona. Osoby kolem něj mnohdy nezapadly dosud – k jeho mluvčím patřili Stanislav Penc a Heřman Chromý, čestnou členkou se stala tehdy vězněná Hana Marvanová. Stoupenci klubu - jakési naklonované kopie svého idolu uctívaného na Kampě u zdi – se pak zapojovali do mnoha předlistopadových pouličních protestů. Až si člověk kladl někdy otázku, proč se na těch akcích vzdává hold jen Havlovi, Dubčekovi a Masarykovi, když to v Praze vlastně všecko spískal Lennon.

Autor je politolog, působí na FSS-MU v Brně