Prochází-li člověk weby českých novin, nestačí se občas divit, co se objeví mezi nejdůležitějšími zprávami, a to hned na začátku, s obzvlášť velkým titulkem a fotkou.

Při pondělí (20.1. 2020) jsem měl podstatnou část dne pocit, že jsou Čechy jednou ze zemí sdružených ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska nebo aspoň členem Commonwealthu. Všichni, kdo udrželi ruce na klávesnicích, psali o „krizi“ v britské královské rodině.

Český novinář je občas zvláštní tvor. Politický názor mívá zeleno-rudý, ale někde v hloubi duše se skrývá stesk po aristokracii krve.

Hned na druhý den (úterý 21.1. 2020) začalo tradiční ekonomické fórum v Davosu. Nikdy jsem úplně přesně nevěděl, k čemu je ta akce dobrá. Předpokládám, že především k tomu, že si tam v kuloárech popovídají lidé, jejichž oficiální setkání by vyvolalo mediální poprask a nutnost přijímat závěrečné komuniké etc.
Z letošního zpravodajství to ale vypadá, že místo sjezdu bankéřů, politiků a hochštaplerů se koná globální jamboree Greenpeace. Jediný, kdo to nepochopil, byl asi Donald Trump, který mluvil o ekonomických úspěších USA (a měl o čem) a jen nakonec se zmínil o tom, že se USA ke globálnímu zelenému šílenství nepřidají. Současně se ale přihlásil ke globální aktivitě, v jejímž rámci má být vysázen bilion stromů.

Názory na to, jak moc je reálné takové množství vegetace vysázet, se různí, stejně jako se různí názory na to, jaký by takový nárůst vegetace měl globální dopad. Ať tak nebo tak, sázet stromy je věc pozitivní a hmatatelná. Vymyká se obvyklým představám samozvaných „ochránců“ planety, které se prakticky vždy odvíjejí od toho, co komu zakážou.

Zasadit strom je věc dobrá, dokonce věc s jistým spirituálním rozměrem, neb zasadím-li strom, činím něco, co mne přesahuje. Jenže vyprávějte to někomu v době, která je posedlá okamžitými cíli.

Když dnes zasadím strom, bude ku prospěchu mým vnukům. Ale doba, která žije inovačním cyklem v rozsahu tak maximálně čtyř let, si žádá, aby se vše objevilo ve statistice nejpozději za následující kvartál. Týká se to ekonomiky i zelených aktivistů.

Ještě týž den v Davosu promluvila Greta Thunberg. Nějak nám holka stárne, už je jí sedmnáct - ale nemoudří. Sázení stromů se jí nelíbilo. Inu, zeleným aktivistům se málokdy líbí něco, při čem si zamažou ruce. Zase nám řekla, že náš dům hoří - je to už potřetí, možná i počtvrté. Tentokrát tedy, že pořád ještě hoří. Pravila, kdo ji všechno zklamal a že je třeba panikařit. Prostě zopakovala to, co vždycky.
Když se alarmující výzva vysloví poprvé, může z toho být mediální smršť, která může i něco změnit. Soustavné opakování téhož ale výzvu devalvuje na frázi, která už nebere ani spřízněné novináře.
Gretě nepomohlo ani to, že apokalypsu, která ještě loni měla nastat za dvanáct let, předpovídá letos už za let osm – a nějak zapomněla vysvětlit, kde se vzala ta nelinearita.

Zpravodajství z Davosu byla slabota, žádná krev na vidlích se nekonala. O Windsorech se sice dá psát pořád dokola, z jejich skandálů už vznikla nejedna tlustá kniha. Ale to jsou staré skandály, co už tak netáhnou. A když se ten aktuální p... (nehezká věc) omílá třetí a další den, už je to taky nuda.

Není divu, že si hned ve středu (22.1. 2020) všichni tak báječně užili, že předseda poslanecké sněmovny Radek Vondráček předvedl gesto se vztyčeným prostředníčkem.
Dotyčný gesto použil těsně před zahájením schůze sněmovny. Je to jisté, neb schůzi řídil, a tedy i zahajoval sám Radek Vondráček. Vztyčený prostředník tedy nebyl určen sněmovnímu plénu, byť by si to mnohdy i zasloužilo (obzvlášť když przní český právní řád eurounijní legislativou).
Pravděpodobně to byl vtip vůči kamarádovi, tedy nikoli urážka, ale spíš parodie urážlivého gesta. Ale stalo se tak na „posvátné půdě“ zasedacího sálu pléna sněmovny, a tak bylo možno rozehrát to správné morální rozhořčení, které rovnou měrou předvedli opoziční politici a s nimi spřátelení novináři.

Vede se debata, že a jestli se máme nejlépe v historii. Podle toho, kolik energie se spotřebovalo na adresu páně Vondráčkova prostředníčku, se máme snad ještě lépe, než nám říká vláda.

Možná nebude od věci si připomenout, že politici – a tedy i poslanci – nejsou v demokratickém státě nějaká specifická třída. Zlaté časy feudalismu jsou za námi a politici jsou (obzvlášť v Čechách) stejná sbírka plebejců, jaké člověk potká na rušnější ulici v centru většího města. Platí to v dobrém i špatném.

Ti z nás, kteří četli Foglara, vědí, že Mirek Dušín nikdy neřekl sprosté slovo. Budiž ovšem řečeno, že zrovna tahle postava je jen prázdné moralistní schéma bez barvy, chuti, zápachu a pohlaví. Je ovšem také pravda, že pohlaví nemá žádná Foglarova postava, všechny mají jenom gender.
Skoro bych řekl, že naštěstí nikdo z nás (natož pak z poslanců) není Mirek Dušín. Každý z nás má občas potřebu zaklít zcela bezprostředně...

Našim politikům vyčítáme, že žijí ve své bublině, mimo realitu běžného života. Vyčítáme jim, že mluví novořečí, které normální člověk nerozumí, a používají pořád dokola fráze, ze kterých snad už i oni musí umírat nudou.

Když se najde někdo, kdo se dokáže postavit na náměstí a mluvit tak, že mu rozumí celé publikum, od náhodně procházejících univerzitních profesorů až po metaře, kteří čekají na to, až tu budou po tom shromáždění uklízet, mají s ním naše média problém. Vybavme si (bohužel právě zesnulého) Jaroslava Kuberu nebo (ó hrůzo) Miloše Zemana. Konec konců je tímto darem nadán i Václav Klaus mladší a novináři je mu za to spíláno v lepším případě do populistů.

Nevím, proč by měl být tak strašný problém, když politik použije občas vulgarismus. Vztyčený prostředník nepochybně vulgarismus je, byť neverbální. Vulgarismy ale do jazyka patří. Dávají výpovědi vyhraněnou modalitu a emoci, stejně jako koření jídlu dává chuť. Ani s jedním se to sice nesmí přehnat, ale ani jedno nemá smysl zatracovat.

Jsou jistě lidé, jejichž mluva je vulgarismy nasycena, až přesycena (mluva proto, že tihle lidé většinou píší jen v krajním případě). V jejich podání se ale z vulgarismu stává bezpříznakové vycpávkové slovo, které ztrácí smysl. Leda by snad vypovídalo o mentální úrovně mluvčího.

Pokud v někom budí morální rozhořčení politik, který občas (a zdůrazňuji občas) použije vulgarismus, pak je tento buď pokrytec, který jinému vyčítá, co sám činí, nebo Mirek Dušín. Popravdě nevím, co je horší.

Společnosti - tedy nám - by prospělo, kdybychom přestali politiky poměřovat nějakým abstraktním ideálem a začali je poměřovat sami sebou.
Jsme plebejský národ v tom dobrém i špatném, co to přináší. Plebejští jsou i naši politici, neb jsou částí nás. Možná to tak nevypadá, ale je to dobře. Proč by nás, normální lidi, měli zastupovat andělé?

Až si to uvědomíme, třeba se z české společnosti vytratí ten pocit, že politika je něco špinavého, s čím si slušný člověk nezadá. Tenhle sentiment se českou společností táhne už od časů Františka Ladislava Riegera a bratří Grégrů (a že je to už dobrých sto padesát let) a dobře jí to nedělá.