Silně mne potěšila zpráva Hospodářské komory, že v České republice existují podnikatelé, kteří by chtěli zaměstnat přišedší uprchlíky. Konečně někdo mluví věcně a nešermuje emocemi, konečně někdo nabízí tolik potřebnou pomoc! A dokonce jsou podnikatelé ochotni něco věnovat i na začleňování budoucích uprchlíků, na to, aby se naučili česky, což jim začleňování umožní.
Jedno mi ale schází, a to je pomoc české společnosti samotné. Moc to se začleňováním totiž neumíme, to je zřejmé z postoje mnoha českých občanů k romské menšině. Je tedy otázka, jak se budeme chovat k uprchlíkům, kteří přijdou. Dokážeme je přijmout? Dokážeme překonat obavy z neznámého a umožnit lidem, kteří prošli peklem, vybudovat nový domov? Nebo si před nimi budeme odplivávat a budeme jim dávat všemožně najevo, že jsou tady cizí a nechtění?
Uprchlíci totiž přijdou bez ohledu na to, jak se stavíme ke kvótám, bez ohledu na případné posilování schengenské hranice a bez ohledu na to, co si o celé věci myslíme. Ukončení válečného rozvratu na Blízkém východě totiž rozhodně není na dosah ruky a vysychání afrických oblastí nejspíš taky z roku na rok nezastavíme. Co si mají počít lidé, kteří v takových podmínkách žijí? Odevzdat se osudu a čekat na smrt? To po nich lze v informačně prostupném světě těžko chtít. Vidí přece v televizi i ve svých chytrých telefonech, že v Evropě se žít dá a nejspíš to ještě nějakou dobu půjde. Naše starosti – třeba ty předvánoční, co a kde komu nejlépe koupit, aby mu to udělalo radost, nebo co vyložit na vánoční stůl – mohou lidem v oblastech zmítaných válkou připadat jako pravý ráj.
A právě proto, že uprchlíci přijdou, měly by orgány českého státu uvažovat o tom, jak na to českou společnost připravit. Samozřejmě se v ní najde mnoho lidí, kteří jsou vstřícní, ale jsou i mnozí, kteří vstřícní nejsou, a velmi mnoho je takových, kteří si neumějí moc představit, odkud ti lidé budou přicházet, jací jsou a co se od nich dá čekat. Strach z neznámého je pochopitelný a se strašením nebo s nesmyslnými argumenty se setkáváme hodně často. Neměl by vzniknout nějaký přípravný program pro školy i širokou veřejnost? Ve společnosti zmítané obavami a předsudky se nežije špatně jen příchozím, ale všem: podezřívavost a nesnášenlivost se šíří jako nakažlivá nemoc – a pak si často berou za cíl kohokoli z okolí. Zdravý stát by měl takovému vývoji bránit ve vlastním zájmu, v zájmu celé společnosti. Zapomeňme tedy na představu, že se stačí opevnit a ve své pevnosti zase žít dál „jako předtím“, to prostě nejde, už to nebude „jako předtím“, svět se mění a minulost se v původní podobě nikdy nevrací. Připravme se raději na věci budoucí, ty přece nemusejí být tak špatné, jak se nám ve strachu může jevit.
Ale ještě něco jiného: Vánoce se valem blíží, a tak vám, milí čtenáři, přeji krásné a požehnané svátky, milá setkání a hodně radosti.
LN, 18.12.2015