Něco v zemi zřejmě nebude v pořádku, protože se celá řada měst včetně takových metropolí jako Kladno nebo Ústí nad Labem rozhodla sama prohlásit za ghetta.

Co si pod tím tak člověk může představit? V takových městech je zřejmě absolutní nepořádek, všude po ulicích se povalují odpadky, v domech jsou rozbitá okna, kolem se potulují divné existence, ze kterých má obyčejný člověk strach. Bojí se sem vkročit dokonce po zuby ozbrojený policista.

Kdo byl poslední dobou v Kladně nebo Ústí, ten ví, že to není jejich případ, ani v celých městech, ani jednotlivých částech. Starostové takových měst obvykle vysvětlují, že jde o formální krok, který jim umožní zastavit neblahý vývoj posledních měsíců a let.

Do města se totiž stěhují podivné existence, které náměstek primátorky z Ústí Jiří Madar charakterizoval v rozhovoru pro iDnes, že jde nejčastěji o velké romské rodiny z Košic. „Za prací sem rodina s třinácti dětmi rozhodně nejezdí,“ upozornil Madar, že těmto lidem jde hlavně o sociální dávky.

Jejich expanzi umožňují podivní spekulanti, kteří koupí dům, tam je ubytují s dalšími podobnými rodinami, počítají si neúměrně vysoké nájemné a na dávkách od státu tak parazitují. Vyhlášení města za ghetto umožňuje nevyplácet dávky na bydlení nově příchozím, dá se tedy předpokládat, že nikdo nový už nepřijde. „Pokud z města budeme muset udělat pevnost, uděláme to,“ prohlásil Madar.

Něco takový postoj připomíná, konkrétně paniku během tzv. uprchlické krize, která se ovšem Česku vyhnula. Nepochybně má současný obranářský postoj reálnější zdůvodnění, podstatná je však panika, která ukazuje, že došlo k nějakému selhání. Těžko se však hledá viník nebo příčina tohoto selhání. Může to být stát, spekulanti, ti, kdo zneužívají dávek, ostatně také město samotné.

Obecná odpověď však existuje, jde o selhání bytové politiky, respektive o fakt, že tato politika neexistuje. Jde to ukázat na příběhu jednoho domu, paneláku v libovolném českém městě. Postavil ho v 70. nebo 80. letech stát. Po listopadu 1989 ho předal městu a to ho v rámci privatizačního nadšení prodalo.

Soukromník časem pochopil, že střední třídu do odlehlého paneláku nedostane, zároveň pochopil, že je nedostatek sociálních bytů. Proto bral za nájemníky nezaměstnané a nechal si od státu vyplácet podporu na bydlení. Dům pomalu chátral, sociální úroveň jeho obyvatel se snižovala a město muselo zasáhnout. Panelák od podnikatele koupilo, nemělo však peníze na opravy, a tak ho zbořilo.

Člověk může zjišťovat, který úředník špatně rozhodl, který poslanec navrhl špatný zákon a který realitní magnát se obohatil. Zneklidňující je však skutečnost, že existují domy a někdy celé čtvrti, do kterých se neinvestuje.

Vydělalo na nich město, možná jeho korupční radní, podnikatelé, i ti, co v nich zadarmo bydleli, nakonec i firmy, které je zbouraly. Nikoho však ani nenapadlo, aby do nich dal jedinou korunu.

Vyhlášení mimořádného stavu ve městech ničemu nepomůže. Pokud však přispěje k tomu, že stát i města vypracují nějakou politiku rozvoje bydlení a že ji začnou uskutečňovat, pak může tato krize i se svou hysterickou nadstavbou přispět k něčemu rozumnému.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus