Napadá mě otázka, jak to bude po karanténě vypadat s neziskovými organizacemi pečujícími o duševně nemocné a postižené. A potom si oddechnu a uvědomím si, že se mě to absolutně netýká.

Jedna taková organizace pomáhající lidem s autismem mě dohnala k invaliditě třetího stupně. Devalvace mé osoby byla nenápadná, začátek byl nechutný – k pozvracení. Cituju slova konzultantky pro podporované zaměstnávání – ano, takovou funkci ta osoba měla: „To víte, jenom maturita, praxe nic moc, to ta práce nebude nějaká.“ A potom vychytrale dodala (věděla, že jsem předtím pracovala v supermarketu a že mi z toho bylo špatně): “Ptala jste se v Hornbachu, v Makru, Electro World? Tam jste se ptala?!“ A dostala mě, protože jsem tehdy neměla zkušenosti s takovými organizacemi a nevěděla jsem přesně, co pro mě mohou udělat.

Je to vlastně podobný případ jako s exekutory, kolik lidí přivedli do neštěstí pro maličkosti. Co zla napáchali, než je omezili. Poslat člověka s autismem do velkého obchodu je něco nenormálního, nemá se to dít, a přesto se to dělo. Chci, aby to veřejnost věděla, protože mám pocit, že se jí o autismu říkají lži. Informace jsou podávány zábavnou formou, aby se o téma zajímalo co nejvíce lidí. A zapomíná se na to, že autismus zůstává pořád autismem, příznaky doba nemění.

Čím více se autismus lidem vnucoval, tím více k němu pociťovali odpor. Smazávala se podstata. Lidé s Aspergerovým syndromem opravdu mnohdy spáchají sebevraždu, žijí v izolaci, protože musí, ne že by se jim to líbilo. A dohání je k tomu nepochopení společnosti. Existence neschopných neziskových organizací, které postupují v některých případech naprosto neeticky, ještě situaci zhoršuje.

Slečna Gréta ke zvýšení empatie také příliš nepřispěla. Lidé žijí v mylné představě, že se o tyto lidi někdo stará. Tak proč by k nim měli být ohleduplní. Invalidní důchod mám na nemoce ze stresových povolání, ze zbytečné medikace. Mám fyzické i psychické následky. A to vlastně kvůli jedné neschopné osobě, která se v tu chvíli, kdy jsem potřebovala nejvíce podpory, nacházela na klíčové pozici.

Zachránila mě možnost návratu k rodině a také fakt, že jsem disponovala určitými znalostmi z oboru lékařství a dostatečnými vyjadřovacími schopnostmi, takže jsem mohla lékařům vysvětlit své – psychosomatické - potíže. Nedovedu si představit, jak by dopadla osoba, která by to vysvětlit neuměla.

Obávám se, že na tom lidé s tímto syndromem nebudou dobře, většina jich důchod nemá, veřejnost by jejich problémy měla brát vážně, humor není úplně na místě. Slečna Gréta není prototyp člověka s autismem.

Koronavir ukáže, zač neziskové organizace stojí.