Během druhé světové války bylo povražděno několik milionů židů. Dnes tomu říkáme holokaust.

Utrpení židů pokračovalo – přinejmenším v arabském světě – prakticky až dosud. V zemích, v nichž byly desetitisícové či statisícové židovské menšiny (a to byla většina zemí severní Afriky a Středního východu), živoří poslední zbytky židů. Nedávno jsem četl zprávu o posledním židovi v Afghánistánu.

Likvidace židů v arabském světě je prakticky dokončena. Nyní nastává likvidace křesťanů. Pokud nedojde k nějaké zásadní změně – a na obzoru nevidím nic, co by jí nasvědčovalo – budou během této generace zlikvidovány kdysi milionové menšiny v Sýrii a Iráku. Zatímco alespoň část židů mohla utéci do Izraele, křesťané z Blízkého východu nemají kam.

Několik mých známých se pokouší s tím něco málo udělat. Byl jsem požádán, zda bych nezískal nějakou podporu pro myšlenku přijetí několika desítek či stovek iráckých křesťanů do České republiky. Oslovil jsem jedno grémium – nebudu říkat které, protože je to celkem jedno – a slyšel jsem řadu rozumně znějících argumentů, proč to nejde. Má první vnitřní reakce byla lítost, hněv a vztek. Nu, jsem už několik desetiletí křesťanem a věřím Písmu, v němž se mimo jiné píše, že lidským hněvem Boží spravedlnost prosadit nelze. Volal jsem na různé strany, radil jsem se s některými lidmi, a stále lépe jsem chápal důvody, proč to vlastně nelze. A přemýšlel jsem o lidech, které obdivuji a kteří to dokázali.

Mám na mysli Přemysla Pittera, který v pětačtyřicátém zřídil sirotčinec, v němž vedle sebe žily děti židovské, německé i české. On to dokázal! Ale jsem si téměř jist, že kdyby svůj nápad předem předložil nějakému grémiu, určitě by mu to zatrhli.

Mám na mysli sira Nicolase Wintona, který zachránil stovky židovských dětí z naší země. Jsem si téměř jist, že se moc neptal na vyšších místech. Jednal více méně na vlastní pěst.

Mám na mysli švédského diplomata Raoula Wallenberga, který zachránil stovky maďarských židů. Jednal patrně na hraně zákona, ba pravděpodobně za jeho hranou. A nakonec za to zaplatil životem.

Mám na mysli „Báku“ (babičku), kterou jsem osobně poznal. Stará Češka Alžběta Husáková (pro místní Elisabet Husak), která počátkem 90. let zřídila v Rovinji na Istrii sirotčinec pro děti srbské, chorvatské i muslimské. Tento sirotčinec naše společenství podporovalo, sám jsem tam byl. Když se situace uklidnila, přišli byrokrati a sirotčinec brzy skončil.

Ono je milosrdenství snad téměř vždy jaksi nelegitimní, tak nějak na hraně zákona a předpisů, ne-li až za ní.

Mám na mysli i Schindlerův seznam. Nezkoumal jsem, do jaké míry je tento film fikcí a do jaké odpovídá realitě; pro to, co chci napsat, to nemá rozhodující význam. Schindler měl svůj seznam lidí, jimž zachránil život. Byla to kapka v moři – dalším milionům život nezachránil. Podobně jako my, kdybychom přijali tři sta iráckých křesťanů, nezachráníme další desetitisíce a statisíce, kteří byli vyhnáni ze svých domovů, kteří přišli o svůj majetek a z nichž mnozí zemřeli mučednickou smrtí. Kdybychom se ale nechali uhranout vědomím toho, co nedokážeme, možná bychom malomyslně složili ruce v klín.

A myslím taky na jeden dopis, jehož originál jsem viděl vystaven v jeruzalémském památníku holocaustu Jad Vašem. Byl to dopis jakéhosi amerického úředníka ze State Departementu (=ministerstva zahraničí), který zdůvodňoval, proč zamítá plán na přijetí dvaceti tisíc židovských dětí z Evropy. Byl plný rozumně znějících argumentů. Také tam psal, že se mu toto rozhodnutí nedělalo lehko. Tyto děti skončily v Osvětimi.

Proč to vlastně píšu? Vážím si velice lidí, kteří se nenechali otrávit tím typickým „to nejde“. Uvědomuji si, že to byli vždy svým způsobem solitéři, kteří šli proti proudu, moc se druhých neptali a pohybovali se mnohdy na hraně zákona. Byl bych rád, kdybychom si jich všímali a dokázali je ocenit, a pokud je potkáme, abychom se jim snažili pomoci. Musím vás ale varovat: Tito lidé nejsou dokonalí! Chcete-li je kritizovat, určitě najdete řadu lidí, kteří vám pohotově dodají materiál. Ostatně na webu najdete hodně stížností i kritiky i na Matku Terezu…

V našem velmi bezpečném světě je vše spoutáno předpisy. Ty bývají někdy nemilosrdné. Zákon a milosrdenství jsou mnohdy ve velkém napětí. Milosrdenství přitom zpravidla bývá spjato s určitou dávkou (zdravé) naivity.

Nevím, co bych pro irácké křesťany mohl udělat. Čím víc se o tom dovídám, tím se cítím bezmocnější. Musel jsem si ulevit alespoň tímto článkem.

Někdy jsem si kladl otázku, jak mohli někteří lidé vůbec dál žít, když jely osvětimské pece naplno. Ale teď si uvědomuji, že my křesťané také žijeme, zatímco naši bratři a sestry jsou podřezáváni a křižováni. Lidé žijící za druhé světové války zpravidla ani netušili, že existuje nějaká Osvětim. Já mám v počítači obrázky těch křižovaných. Byly pořízeny jen před pár týdny. Nedají mi spát.