28.3.2024 | Svátek má Soňa


SPOLEČNOST: Miliardy na ´výrobu´ Alzheimerů

8.3.2012

Nedávno prošla tiskem zpráva, že v současné době je v České republice evidováno kolem 130 tisíc nemocných Alzheimerovou chorobou a že počet stále roste. Odborníci odha­dují, že kolem roku 2050 jich už bude přes 500 tisíc. A naši lékaři se za peníze daňových poplatníků snaží o to, aby se tento strašlivý odhad skutečně naplnil. Cože jsem to napsal?

"Je to pravda, ale zní to blbě," řekl by, blahé paměti, pan Jan Werich. Při pokusu o vy­světlení výše uvedeného, pro většinu veřejnosti jistě burcujícího textu, je nezbytné uvést, že poznatky moderní medicíny a doslova úžasný technologický pokrok umožňují spolu s vysoce kvalifikovanou lékařskou péčí stále více prodlužovat lidský život. Toto úsilí však má minimálně dva základní negativní důsledky.

1) Pro zajištění důstojného života výrazně rostoucího počtu starých lidí nemá v podstatě žádný z evropských států dostatek finančních prostředků.

2) Protože příroda lidskému životu do vínku dlouhověkost nedala, projevuje se vysoký věk nejen množstvím nákladně léčených civilizačních chorob, ale také nemocí z nejzrádnějších – těžkou demencí způsobenou tzv. Alzheimerovou chorobou.

Kdo se s ní tváří v tvář osobně nesetkal, si to utrpení nedovede vůbec představit. Překva­pivě však mnohem více než samotní nemocní trpí jejich blízcí. Jsou zoufalí, vyčerpaní a na­prosto bezmocní. Lidé v nádherném středním věku, kteří pracují a navíc se dokážou milo­vat, těšit z maličkostí, z krásy zapadajícího letního slunce, z pokroku a úspěchů svých do­spívají­cích dětí. A pro ně se díky výše uvedenému vážnému neurodegenerativnímu onemocnění mozku svých starých rodičů doslova hroutí svět. Nejbližší lidé, kteří jim dali život a učili je chodit na nočník, jsou nyní neschopni se o sebe postarat a o nočníku byste jim mohli hodiny vyprávět, ale oni sami ho už nikdy nepoužijí.

Můj laický odhad je, že s každým nemocným Alzheimerovou chorobou velmi vážně psychicky trpí nejméně čtyři zdraví. Protože stát nemá ani prostředky, ani lidi na to, aby se o ros­toucí počet nemocných starali, zůstává to na jejich potomcích, jejichž život se velmi rychle, od prvních příznaků až po razantní propuknutí nemoci, doslova tragicky změní. Mo­hou být vůbec ještě šťastni ve chvílích, kdy už je jejich vlastní rodiče nepoznávají? Jaký smysl má jejich život? Jaký smysl má život "dvounohých, podivně mluvících živočichů"?

Těmito otázkami se však dnešní pseudohumánní společnost prakticky nezabývá. Povinností lékařů v současné společnosti je udržet při životě jakoukoli lidskou bytost. Dá se říci, že téměř "za každou cenu". I kdyby byl její důstojný odchod v podstatě štěstím pro všechny zainteresované. I když ná­klady na udržení člověka-živočicha bez osobnosti naživu odčer­pávají značné finanční pro­středky, které by pro záchranu svého zdraví potřebovali ti pod­statně mladší.

Humanita je úžasná věc. Ale měla by mít své racionálně definované hranice. Vím, že se ta­kovéto diskusi bude většinová společnost bránit. První možností, která by mohla projít, je přijetí zákona o takzvané "zdravotní závěti". Touto formou bychom mohli my všichni, kteří disponujeme (zatím) plným duševním zdravím a jsme naprosto svéprávní, projevit svou vůli, že za určitých, předem přesně stanovených a kontrolovatelných podmínek chceme, aby nám společnost umožnila ze světa tiše a v míru "odejít". Z úcty ke svým bližním.

Jestli se touto otázkou nebudeme zabývat nyní, donutí nás k tomu okolnosti o ně­kolik desí­tek let později. Ale to už bude těch "nešťastníků", kteří se místo produktivní a užitečné práce budou starat o své bezmocné rodiče několik miliónů. Z čeho budou žít oni, z čeho bude "žít" náš stát? Jen Bůh ví.

(65 let – zatím, klepu, zdravý)