Mezigenerační transfer jako schůdná cesta, nebo způsob omezení mobility?

Neustále rostoucí ceny bytů a zájem o pořízení vlastního bydlení se na hypotečním trhu projevil rekordním objemem hypoték poskytnutých bankami v loňském roce. V letošním roce hypoteční „horečka“ zesílila. Důsledkem je nedostupnost hypoték pro stále více zájemců. Proto se uvažuje o „mezigenerační hypotéce“. Informací o této novice je dostupných dost. Např. v rozhovoru s nejvlivnější českou bankéřkou Hypotéky na 50 let? Šance na vlastní bydlení na seznamzpravy.cz z 16. 8. 2021. V jiných zprávách se hovoří o „věčné hypotéce“. Předpokládá se, že by úvěr přecházel z rodičů na děti, popřípadě i na vnuky.

Někteří bankéři se dle všeho na věc dívají vcelku optimisticky. Našlo se i zdůvodnění, proč by něco takového u nás bylo možné. Hypoteční trh prý tímto směrem u nás půjde. Zatímco v západní Evropě prý lidé spoří pro to, aby měli v důchodu prostředky a mohli si své úspory užívat, v Česku lidé spoří, aby peníze dávali dětem. Tento jev, nazývaný v bankovním žargonu mezigenerační transfer, skýtá záruku, že hypotéky uzavřené jako mezigenerační třeba i na půl století budou fungovat a bude o ně zájem. Je to vůbec možné?

V Česku byl zájem o vlastní bydlení odjakživa. Ve 20. letech 20. století si domek stavěl kdekdo. V krátké době poválečné konjunktury, přídělu půdy a velkých mezd to nebyl problém. Na rozparcelovaných pozemcích u mnoha vesnic vznikaly nové kolonie domků se zahrádkami. Sen o vlastním domku nebyl nereálný. I za podstatně méně než 100 000 korun se dal postavit pěkný rodinný domek, honosnější prvorepubliková městská vila přišla na zhruba 200 000 korun. Hypotéka se zpravidla poskytovala na polovinu ceny nemovitosti a doba splatnosti byla 10 let. Uvádím jen hrubé příklady. Měsíční splátky začínaly někde kolem 400 – 500 korun. 

 Lidé, kteří se do stavby pustili koncem konjunktury a spoléhali na své příjmy, se dostávali do potíží. Ztráta práce vedla ke ztrátě bydlení „ve vlastním“. Lidé se stěhovali do různých nájmů a mnozí byli nuceni využít zaopatření v obci, kde měli domovské právo. Mnohdy to bylo jinde, než kde dosud bydleli. Na ulicích či ve stanech v parcích a po lesích se tehdy žít nesmělo. Prohrané zápasy o domek byly životními tragédiemi. Nejinak tomu je i dnes.

Historický exkurs do doby před 90 – 100 lety by nebyl až tak vzdálen, kdyby se již tehdy poskytovaly mezigenerační hypotéky. Hypotéka uzavřená rodiči v roce 1930 by se splatila dětmi nebo spíš vnuky v roce 1980. Lze uvést v souvislosti hypotékami na bydlení větší nesmysl?

Aby bylo jasno, nejsou zde popírány dlouhodobé závazky, půjčky uzavřené třeba na zmíněných 50 let. Ale v Česku uvažovaná konstrukce mezigeneračních hypoték je zcela šílená. Nebylo by nic zvláštního vzít si hypotéku na 30 nebo 50 let s tím, pokud by bylo možné nemovitost bez omezení běžně pronajmout či prodat. Prodala by se i s hypotékou, kdy by se mezi prodávajícím a kupujícím zohlednila cena nižší o dluh. Tak to jinde dávno funguje. Šílená je představa, že by se jednalo o závazek, který by přecházel výhradně na další generace – z rodičů na děti a z nich na vnuky a byl založen na trvalé podpoře dětí rodiči.

Konstruovat takovou hypotéku jako mezigenerační a počítat s trvalým fundováním jakéhosi mezigeneračního transferu, jehož podstatou je předávání úspor dětem, zaručuje jediný výsledek. Obrovský nárůst neplacených hypoték. Něco takového jakoby vůbec nepočítalo s mobilitou. Doba vejminků je dávno pryč. Je snad běžné, že děti žijí tam, kde jejich rodiče? Přivázat je k nemovitosti zavání nevolnictvím, to ale bylo v českých zemích zrušeno roku 1781, od kdy se lze svobodně stěhovat. 

Možná někteří čtenáři budou znát případy, kdy rodiče stavěli domky s dvěma byty a představou, že tam budou bydlet jejich dospělé děti. Jen málokdy se tak stalo. Snad to bylo možné na vesnici před 100 lety, ale stěží se na tom dá stavět v současnosti. Je to stejná chiméra jako onen údajně český fenomén spoření „pro mladé“. Hypotéky na 50 let nesmí být založeny na osobních vztazích mezi generacemi. Musí být prosty všech nesmyslných omezení. Ten, kdo bude mít nemovitost zatíženou takovou hypotékou, musí mít možnost svobodně s ní nakládat. Banka se má spokojit jen s tím, že je jí (kýmkoli) placeno. 

Snaha bankéřů organizovat vztahy mezi generacemi je dojemná, ale je čirým nesmyslem stejně jako mezigenerační hypotéky.