Neznám horší nadávku než „udavač“. Ať si mně klidně kdo chce řekne do očí, že jsem impotent, jenom se usměji, vím své. Ale kvůli udavači bych se do krve serval, jako že se prát neumím.

Jezdili jsme, fotbalová jedenáctka pražských sportovních novinářů, v předlistopadových letech po vlasti a více než vlastními výkony tak povídáním při následných besedách šířili povědomost o naší kopané. (To byla ovšem ta památná po evropském šampionátu v Jugoslávii 1976, po olympiádě 1980 či světovém ve Španělsku 1982 i s dávnějšími vzpomínkami na Chile 1962. Netuším, o čem zajímavém aktuálním bychom mohli hovořit dnes…) Po urputném boji s místní starou gardou, v němž nešlo o vítězství (ovšem prohrávali jsme neradi), se s hostiteli konala společná večeře a po ní ona beseda. Většinou jsem ji moderoval, čímž se nemíním chlubit, jenom připomenout, že jsem to byl právě já, kdo toho nejvíc napovídal. A protože dotazy „prostého lidu“, jenž se pro svou hubatost neměl čeho obávat, nebyly vždy politicky korektní, ba byly až provokativní, nebyly jiné ani odpovědi hostů, sporťáků z nejrůznějších médií. Těžko se divit i naší odvaze po tak vyslovené důvěře besedujících pracujících a několika pivech.

No, stručně řečeno, naplácali jsme toho všeho možného za večer dost, že by se nějaký přítomný Bretschneider upsal. A ono nikdy nic. Uvědomil jsem si to s jemným mrazením v zádech až po Listopadu a zveřejnění svazků StB. Jak se ukázalo, jezdili totiž „od nich“ s námi tři: v brance hlasatel ČST, v obraně šéfredaktor „mého“ nakladatelství Olympia, a jako nezvládnutelné libero syn tehdejšího předsedy Českého fotbalového svazu a pracovník Mezinárodní organizace novinářů. Ten dokonce jako důstojník StB z oddělení, jež právě mělo na starosti současně novináře i sport.

Od té doby vím, že mezi těmi, jakkoli „s nimi“ zapletenými, je třeba dělat rozdíly. A že jich v našem prostředí bylo! Ve sportovní redakci ČST snad každý druhý a v deníku Čs. sport taky slušná řádka. Ba dokonce jsem se po čase naučil je chápat. Chceš vyjíždět služebně na vytoužený Západ? No tak koukej pozorně kolem sebe a vše zapisuj, pohovoř s nějakým emigrantem o tamní bídě a potom napiš zprávu. A už ho měli jako důvěrníka, člověka, jemuž mohou důvěřovat. Chceš vyjíždět opakovaně? Tak příště přitvrď.

Vzpomínám na dva „zaháčkované“ kolegy z Čs. sportu, kteří i v dobách, kdy se zdaleka ještě tak nejezdilo, byli každý rok služebně na poněkud sportovně okrajové akci, motoristické Šestidenní. Taky bych rád vyjížděl, ale měl jsem po Srpnu na Západ zaracha a služební pas v trezoru na ÚV ČSTV. Tak jsem si raději vsugeroval, že se stejně bojím létat, a nabyl jsem vnitřního klidu. (Ale ve skutečnosti jsem se nebál, takže třeba do oblíbeného Leningradu jsem se iniciativně rád vracel.)

Udat, podle slovníku, všeobecně znamená sdělit nějaký údaj. Třeba dát do hlášení „Na Piccadilly Circus jsem napočítal dvanáct žebráků“, a hned bude konkrétní příspěvek do komentáře redakce tentokráte již politické o živoření prostých pracujících v kapitalistické Anglii. Udavačství (denunciace) je už definováno konkrétněji: Anonymní či veřejné obvinění (čili udání) osoby nebo skupiny osob, nezřídka z nízkých osobních pohnutek, od kterého si udavač slibuje osobní prospěch anebo na něm má osobní zájem.

Jistě i takové skety byly. Vzpomínám na jednoho zvláště vypečeného (to už ovšem byl „někdo“, agent se jménem jak vlastním, tak krycím z oblasti drůbežnictví), hokejového specialistu ČST, jenž si díky rajzování po světě hrál na zasvěceného odborníka a jako samozvaný agent probíral s některými hráči, kteří se tím netajili, jejich touhu hrát v NHL. Pochopitelně po následném „nedovoleném opuštění republiky“, tak jako před nimi Nedomanský, Kochta, Farda a mnozí další - a potom jejich záměr oznámil, udal.

K informátorům z mého profesního prostředí ještě jedna vzpomínka. Stalo se přesně 21. srpna roku už nevím kterého v Mezinárodním hotelu novinářů ve Varně, když nám bylo po večeři oznámeno, že si – družebně s kolegy sovětskými, německými, polskými, maďarskými a domácími - připomeneme u vodky internacionální pomoc oné srpnové pomoci. V tu chvíli jsme se s manželkou zvedli a ostentativně a rázně, jak to jenom Mirka Němcová umí, toto oslavující shromáždění jako jediní opustili. Politicky nevhodné gesto nebylo opomenuto, hned po návratu do Prahy jsem byl povolán na Český svaz novinářů „za účelem podání vysvětlení“. Ale postačila výmluva na náhlou nevolnost vzhledem k (neexistujícímu) těhotenství.

Tak se přes sport dostávám do politiky. Až nahoru, protože rovnou k ministerskému předsedovi Andreji Babišovi. Byl spolupracovníkem StB, tvrdí seznamy i poněkud chaoticky se opakující slovenské soudy. Jaký div, pracovník zahraničního podniku, člověk na výsadku. Takoví vedle vlastní práce mají v popisu práce v cizím prostředí sbírat a poté hlásit všechny možné informace (nic nového, podobnými sběrači z Pekingu, Moskvy, Berlína, Tel Avivu či Washingtonu se i naše současnost jenom hemží). Každá informace se někomu může hodit, třeba kolik jezdí po Maroku škodovek. Anebo kdo si tam v žoldu PZO rozvíjí vlastní soukromý byznys a tím škodí republice. Sice tenkrát socialistické, ale přesto za peníze nás všech. A to je to druhé synonymum dokonavého slovesa udat: oznámit pachatele trestného činu. Má snad někdo něco proti oznámení krádeže, podvodu, domácího násilí, dopravní nehody, pedofilie? Je to pro něj snad udavačství?

Andrej Babiš je udavač. Tvrdí to o něm udavačsky pěkná řádka přispěvatelů na sociálních sítích, „informátorů“ ukrytých za anonymy, nicky, vymyšlené adresy. A přitom ani jeden konkrétní důkaz. Když si pan premiér zase jednou nedal pozor na pusu a vyslovil cosi o zaplacených účastnících několikamilionověchvilkových demonstrací, jedné z účastnic se to dotklo natolik, že ho pohnala k soudu, jenž poté demokraticky rozhodl v jeho neprospěch. V pořádku, není-li důkaz, je na místě minimálně omluva. U sprostých nedoložených lží to neplatí?

Nebaštím našemu ministerskému předsedovi vše, s čím na nás vyrukuje. Leccos mu i vyčítám. Také to, jak (podle mě zbaběle) ignoruje tyto množící se veřejné hrubé urážky. Vím, že vzteklého anonyma není jednoduché dohnat a z pomluvy obžalovat, ale máme v médiích dost nabuzených tzv. investigativců, kteří, kdyby chtěli, tak by si poradili. Ale zřejmě nechtějí, víme proč. Přitom jsem přesvědčený, že parta zarputilých „detektivů“ barrandovských Nebezpečných vztahů by si i s takovým oříškem poradila…

Když budu o někom veřejně tvrdit, že je zloděj, podvodník, pedofil, násilník, udavač apod., ať je to kdo chce bez ohledu na občanské postavení, politickou příslušnost, pohlaví atd., a nedokážu to, jsem lhář a provokatér, který si zaslouží patřičný trest.

Mělo by se s tím začít, už je toho neřízeně moc. Rázným potlačením této nekončící laviny hysterického lživého osočování, i kdyby to mělo být jenom zveřejněním pravého jména těchto drobných českých udavačů, by se mohla ona existující společenská propast místo prohlubování zvolna vyplňovat.