Snad snese čas sváteční slova klasikova. „Včera, na ostrově Bali, s domorodcem vyjebali,“ zarýmoval si kdysi Jan Vodňanský. Nešlo si na tuto prostořekost nevzpomenout, když se na nás vyvalila komuniké o skvostných výsledcích konference o změnách klimatu. Za fusekli jsme byli taháni všichni. Většina médií si s nemastnými neslanými závěry nevěděla rady, pročež se vydala všanc povinnému optimismu ministra Bursíka. Ten všem vysvětlil, že čísla jsou vedlejší a prim hraje dobrá vůle. A mazaní pomocníci, jako Zbyněk Petráček z Lidových novin, dodali, že přece stejně nakonec záleží hlavně na ochotě Indie a Číny. Takže závazky jednotlivých zemí na stole nemáme, pouze „cestovní mapu“ do roku 2009. Kdyby toto byl úspěch, jistě bychom již četli zdrcující kritiku z pera hradního klimatologa Václava Klause. Takto jsme se museli jen spokojit s textem kancléře Jiřího Weigla v LN, kde ocenil, jak – na rozdíl od nás - „velmi dobře ovládají“ umění diskutovat o „tzv. globálním oteplování“ v Německu. Klausův tým evidentně zneklidnil toliko vlažný zájem českých novinářů o berlínskou prezentaci prezidentovy poslední knihy. Navíc jediný, kdo referoval, zpravodaj Českého rozhlasu, Klause nahněval. A tak nám pan Weigl zcela nezaujatě přiblížil, jak je žurnalistovo svědectví o nepřijatelnosti, sebevražednosti či neakceptovatelnosti Klausových slov v SRN naprosto, ale naprosto falešné.
České domorodce však více zajímá, koho budou napřesrok olizovat na dopisních známkách. Popularita Jana Švejnara stoupá. Proto Klausovým sympatizantům přišlo vhod, že michiganský profesor nezná nápis na prezidentské standartě a neví, v jakém kuse se zpívalo „Kde domov můj“. Jiří Franěk ale v Právu poznamenal, že v případě neznalosti Fidlovačky Švejnar o nic nepřišel a že dost netypické je už to, že emigrant ze 70. let donutil své děti mluvit česky. Najít Švejnarovy slabiny není těžké. Leč chabé češství k nim určitě nepatří.
Zato dva Češi jak poleno se ozvali z útrob Evropského parlamentu. S Janem Zahradilem si v sobotním rozhovoru MF Dnes zanotoval Viliam Buchert. Není se čemu divit, že Zahradil začínal odpovědi: „To je pravda“, „Naprosto s tím souhlasím“ či „Já dobře chápu tu otázku“. Autor totiž čelného euroskeptika negriloval. Naopak mu nahrával. Jen na ukázku: „Některé analýzy hovoří o tom, že přenos dalších kompetencí na nadnárodní úroveň omezuje ekonomickou konkurenceschopnost. Myslíte si to také?“, „Je normální, že evropské předpisy prý mají už 170 tisíc stránek?“ Když Zahradil líčil, jak jsou malé země sužovány, nepadl dotaz, proč jsou tedy Portugalci, Nizozemci nebo Dánové k integraci vstřícní a proč jako první schválilo Lisabonskou smlouvu Maďarsko. Zahradil je ostřílený politik a přísnější tón by ustál. To by však MF Dnes nesměla kormidlovat k titulnímu sdělení, že „Ztrácíme další část své suverenity“. O tři dny později se tamtéž k borci v modrém připojil i muž vydávající se za – jindy bystrého a respektovaného – lidoveckého europoslance Jana Březinu. Z ustanovení Lisabonské smlouvy mu „běhá mráz po zádech, představím-li si, že bude obratně uchopeno eurolevicovou propagandou, které se v posledních letech stále více daří v duchu fantaskních představ o univerzálním sociálním modelu vnášet do evropské legislativy nadměrnou regulaci, příkazy a omezení.“ Poněvadž se neřadím k domorodcům tleskajícím těm, co bojují za náš pohodlný smrádek v pouzdru srdce Evropy, projednou zlomyslně poděkuji za to, že jsou někteří demagogičtí vejlupci „odsunuti“ až do dalekého Bruselu.
Literární noviny č.52/2007, rubrika Lidové Právo Dnes