SPOLEČNOST: #MeToo – a šest holek na seně

„Když jsem minulý týden provázela po Praze švýcarské přátele, všimli si na velikonočním trhu pomlázek složených v proutěném koši.S pobavením je ukázali své jedenadvacetileté dceři Joelle, studentce medicíny. „Podívej, to je ten bič na ženy, co jsme ti o něm povídali.“. Mí přátelé v Česku kdysi žili, jejich dcera se tu narodila a pomlázka jim zůstala v paměti jako jedna z bizarností, jimiž se vyznačovalo Česko 90.let. Použili pro ni slovo Peitsche, bič, protože podobná tradice u nich neexistuje…“

Nikoliv, vážení, nezměnil jsem zatím své pohlaví na ženské. Nemluvím také o svých švýcarských přátelích. Pouze si dovoluji citovat úvodní věty jednoho z poutavých článků čtvrtečně páteční předvelikonoční přílohy Lidovek. Pátek, jak víte, byl Velký, koupil jsem je tedy na Zelený čtvrtek v místním obchodu naší orlicko-horské vísky.

Už z obálky na mne jukl poutavý obrázek zřejmě pro ony autorku typické mladé české dvojice. On málem dětské tváře, s košíčkem kraslic v levici a s oním opentleným bičem v pravici.

Ona, obrýlená intelektuálka, před ním prchající s výrazem nikoliv vyděšeným, ale posupným. V levici vejce, v pravici však transparent s nápisem „#Me Too“…K tomu titulek „Bít či nebít“. A podtitulek: „Zvyk vyplácet dívky na Velikonoce, který znají jen Češi…“

Následný text rozhodně doporučují ke čtení. Jeho autorka si s ním nesporně dala velkou práci.Cituje z celé řady pramenů, od velikonočního kázáni Jana Husa po rozhovory s různými etnografy či texty jejich monografií. Nevynechává ani sexuology. A hlavně konfrontuje tradici – z jejího pohledu „beztak dávno vytrženou z kontextu“ – s oním trendy přístupem z obálky. Tedy s názory současných genderových specialistů či feministů obého pohlaví (pardon, veškerých pohlaví či genderů či jak to vlastně je, abych se coby biolog tradičního vzdělání v tom opět nekorektně nezamotal).

Opravdu pečlivě se snažila vtělit svému dílu patřičný nadhled. „…Aniž bychom chtěli pomlázku přirovnávat ke znásilnění, do kategorie fyzického násilí se v řadě případů vejde celkem dobře. A ostřeji než kde jinde se na ní dá ukázat, jak tenká je linie mezi vítaným a nevítaným tělesným kontaktem…“

Inu, když to velikonoční středověké mužské řádění takto vnímá dívka roduvěrně česká, jak nás potom nemají civilizovaní Evropané vnímat jako bizarní skanzen?

Udržování bizarních tradic

Proti celkové velikonoční tradici nemají přitom námitky ani citované feministky. Jak že to formuluje jedna z nich, pocházející z folklorní a katolické rodiny z jižní Moravy? „U nás se Velikonoce berou poctivě, ženy chystají občerstvení, aby od rána seděly a opečovávaly návštěvníky s prutem,opíjely je a pak po nich všechno zase unavené na konci dne uklidily… Je to druh socializace, který je fajn, a já jsem ochotna hrát roli pečovatelky, která se ptá, dolévá víno a vaří kafe. Škoda jen toho pitomého prutu, který celou situaci ztrapňuje …“

Čtu, přemítám, vzpomínám, srovnávám. Mám co – velikonočně socializován jsem už více jak sedmdesát let. Pravda, podroušen jsem se domů z pomlázky prvně vrátil až tak v šestce, můj syn taky tak. Než muž pochopí, že nejlépe je držet se kvalitní domácí slivovice, má za sebou pár kol zkoušek a omylů. U nás v severovýchodních Čechách jej však zčásti chrání i časový rámec oné socializace. Je neslušné dobývat se do jiných domácností před šestou ranní – a pomlázkové právo končí polednem. Tedy – alespoň za mého mládí to tak striktně bývalo a ještě dnes se to dost drží.

Také už v mládí jsem znal odpověď na ono autorčino „Proč se dívky a chlapci nevyšlehávají navzájem a hlavně proč si to dívky a ženy vlastně nechávají líbit…???“

Nejdříve tedy reakce na druhou půlku otázky.

Autorka adekvátně cituje názor etnografky: „Pomlázka byla vyjádřením pozornosti a děvčata o tuto pozornost stála. Nenechat se vyšlehat znamenalo, že ji třeba nikdo ani nevyzve k tanci na velikonoční zábavě“…. A já , coby ještě stále živý pamětník této naší společenské zábavy, z pohledu autorky možná prehistorie, dodám: protože by ji téměř všichni kluci okolo měli za pěknou, no řekněme, náfuku. Prostě divnou.

Udržování bizarních tradic

Ano, vzpomínám si, jak se kdysi moje už téměř sedmnáctiletá sestra před smečkou srovnatelně starých koledníků zamkla ve svém pokoji, v přízemí naší vilky. Ale neschovala se někam do koutka,naopak. Posměšně na ně gestikulovala skrze zavřená okna. A já tehdy měl za zlé našemu tátovi, že nevyhověl jejich přání: „Pane mistr, tady jsme mezi sebou vybrali na nové sklo. A fakt vám to zítra zaneseme ke sklenáři a znova zasadíme…“ Důvod onoho konfliktu? No prostě se předtím nějak nepohodla se svým nápadníkem. Takže ženská pejcha, žádná obava z pomlázkového sadismu.

No – a vzájemnost onoho práva?

Že prý tento zvyk u nás není příliš rozšířený… jako v dobách Mistra Jana. Nejsa etnograf, nebudu se přít. U nás v severovýchodních Čechách však rozhodně trvá dodnes. Byť se termínování holčičí koledy místně liší.

V mém rodném Týništi nad Orlicí (vážně existuje a není to žádná „díra u Hanušovic“, jak ji vykresluje seriál „Nemocnice na kraji města“) se drží dva týdny před Velikonocemi.

Kolem Králové Hradce týden předem.

V ten Zelený čtvrtek jsme se byli podívat na Hronovsku či spíše Bezděkovsku. Naštěstí autem. Znáte Machov, krásnou ves dlouze stoupající směrem k hraničnímu přechodu do blízkého Kladska? Po cestě jsme opakovaně potkávali různě staré školní dívky. V jedné ruce košík, v druhé –pomlázka. Kluci či muži v dohledu chyběli. Ohled k ženskému právu – nebo cenná dřívější zkušenost? Inu každý máme své vzpomínky.

Mohl jsem být tak páťák, šesťák. To máme léta padesátá. Ženám se tehdy masově dostávalo zrovnoprávnění: mohly, ba přímo musely z domácností do výroby. Moje maminka tak šla vyrábět přesnídávky, obědy a svačiny do místní mateřské školy.

O nedělích dva týdny před Velikonocemi jsem se pravidelně doma zamykal. Městem táhla vlna „ženských“ s pomlázkami. Neměly slitování, braly to vinnej nevinnej, nebály se blízké odplaty .

Ten den jsem se zabarikádoval na naší velké půdě. Z půlky plné sena pro králíky a kozu. Tak někdy před desátou jsem zaslechl randál venku, bouchnutí domovních dveří, úprk jedněch nohou po schodech nahoru a pak bušení na dveře od mé půdy. A hlas mého bratrance Oldy. „Zdeňku, honem mi otevři, už jsou na dvoře.“ Otevřel jsem - tomu Jidáši. Jeho motiv? „No přece si tu ostudu nechat se vymrskat od holek neponesu sám.“ Takže místo něj vpadlo dovnitř šest holek ze sousedství. Neměl jsem šanci. Seno mne neskrylo, zalehly mne, papulou do sena - a pěkně si mne podržely…

Udržování bizarních tradic

Ona tenká linie mezi vítaným a nevítaným tělesným kontaktem tehdy zhola zmizela. Přesněji – zbyl pouze ten pro mne nevítaný. Takže s mnohaletým zpožděním, tedy ve stylu obdobném počátkům dané kampaně,volám: Me Too!!!

Nojo, metoda cukru a biče, mají to v povaze. Jarní energie zeleného proutí se mi dostalo habaděj…

Závěrem ještě jeden citát z onoho MeToo mýtu:

„Když jde o tak sympatický zvyk, proč prakticky nepřekračuje naše hranice? Rozhodně ne do zemí, kterým říkáme Západ? Je možné, že to nějak souvisí s, řekněme zpožděným nástupem debaty o ženských právech. Nevíme...“

Ani chytrý chlapec (často) neví, jak by řekl jistý Karel Poláček z mého okresního města...

Ale pokud opravdu jde o nějakou českou národní retardaci, díky za ni.

A úmysl cejchovat naši velikonoční pomlázku coby bičovací mužskou bizarnost bych řadil do kategorie hanobení českého národa a státu.