Vystřízlivění přicházelo s každým střetem s úřední realitou. Všechno se natahovalo, nikdo neměl zájem něco dělat, a tak jsme si své první děti našli sami a celou byrokratickou bariéru zbourali násilím. Potom jsme se rozhodli svou činnost rozšířit a rozjelo se to znovu ve stejném stylu. To nás vedlo k zamyšlení, proč tomu tak je. Máme několik hypotéz, zčásti podložených zkušenostmi dalších pěstounů, uchazečů o NRP, a dalších lidí, kteří se v oboru pohybují, a já nechám na čtenářích a jejich zkušenostech, aby je sami posoudili.
První hypotézou je to, že na děti v ústavech jdou poměrně velké státní peníze a není v zájmech ústavů děti někomu předávat. Jeden známý, pracující v dětském domově, nám řekl, co bychom čekali. Není v zájmu dětského domova děti do rodin uvolňovat, a když, tak pouze ty, s kterými jsou nějaké problémy. Děti, které jsou hezké a chytré, se bez problémů stávají tahákem na sponzory. Jde přece o vánoční fotky v tisku a dítě na nich se sponzorem či celebritou musí dobře vypadat.
Druhou hypotézou, která platí pro náš případ, je to, že Královéhradecký kraj nechce financovat tzv. zvláštní zařízení pro výkon pěstounské péče a bojí se, že rodina s více dětmi by po kraji mohla vznést požadavek na zřízení právě takového zařízení, který by úřad musel problematicky zamítat. Proč si tedy dělat problémy a přidělávat práci, když se jim dá předcházet tím, že takové rodiny s více dětmi nebudou na území kraje vznikat.
Třetí možností je způsob přidělování dětí do rodin. Je velice zvláštní a neprůhledný. Spočívá v tom, že děti v jednotlivých krajích přidělují rodinám na základě jejich spisu tzv. poradní sbory. Ty jsou složeny převážně z lidí, kteří vás osobně neznají a posuzují vaši vhodnost pro konkrétní děti na základě spisu vypracovaného krajskými úředníky. Ale ani ti vás neznají. Vaše žádost se k nim dostane přes obecní úřad obce s rozšířenou působností, kde se žádost podává. V poradním sboru se dostanete do určité škatulky a donekonečna můžete slyšet odpověď: není žádné dítě (děti), které by odpovídalo vašim požadavkům nebo které by se do vaší rodiny hodilo. Zatím nejabsurdnější zdůvodnění, kterého se nám dostalo, bylo, že bydlíme na vesnici a děti musí dojíždět na kroužky. To celé nám bylo vysvětleno nádherným úřednickým ptydepe, které si bohužel můj mozek není schopen zapamatovat. Tento systém si přímo říká o koloběh úplatků a klientelismus. Vůbec netuším, jak se do těchto poradních sborů dostávají děti, kdo je tam vlastně dodává a obávám se, že to jsou právě dětské domovy. Překvapuje mě, že v době vyspělých IT technologií neexistuje podrobná centrální databáze všech dětí v republice, které by byly pro NRP vhodné.
Taky nás napadlo, že neoficiální politikou státu, která se pochopitelně drží pod pokličkou, ale všichni zúčastnění ji dodržují, je to, že v zájmu státu je držet děti v ústavech, protože jejich nadměrné uvolňování do rodin by přineslo mnoho problémů například s další existencí ústavů a jejich zaměstnanců.
Dalším subjektem je FOD a jeho Klokánky, které se snaží tvářit, že nejsou ústavy. Je pozoruhodné, že jakmile někde vznikne nový Klokánek, hned je plný až po střechu. A že jich vyrůstá. Kde se ty děti tak rychle berou? Tady si dovolím malou odbočku. Docela by mě zajímalo, kam by bylo umístěno těch přibližně 600 dětí z Klokánků v případě finančního krachu FOD, který asi dost hrozí.
A jsme zase u toho, co tu bylo již mnohokrát řečeno. Ať je to tak nebo tak, děti jsou v naší republice záměrně drženy v ústavech a není zájem je dávat do rodin. Jak si jinak vysvětlit, že jsme již delší dobu schváleni, máme zkušenosti, dost sil, jsme na příchod dalších dětí komplexně připraveni - a žádné děti pro nás nejsou, přestože jsme údajně zemí s největším počtem dětí v ústavech v Evropě.
Přitom čisté a transparentní řešení se přímo nabízí. Vypracovat již zmíněnou centrální databázi a ustanovit jednu stálou komisi při MPSV, jejíž jedinou náplní by bylo hledání vhodných rodin pro děti. Této komisi by byly posílány materiály pěstounů ihned po schválení a ti by byly zváni na osobní konzultaci k upřesnění možností. Vše by se ohromě zrychlilo a hlavně, na jednom místě by se sešly všechny potřebné informace. Vzhledem k malým rozměrům naší republiky by to neměl být problém. Komise při krajích by byly zrušeny. Odpadla by tak současná, z mého pohledu největší slabina roztříštěnosti informací, kdy například v Jihomoravském kraji je skupina dětí, o které v tomto kraji nikdo nestojí, zatímco v Královéhradeckém kraji jsou pro ně vhodní pěstouni. K sobě se však za současného stavu dostanou jen velmi složitě nebo vůbec. Kraje mají totiž tři roky na vyhledání vhodných dětí z vlastních zdrojů. Když k tomu přičteme obvyklé pracovní nasazení úředníků, není se čemu divit.
Ve Vysoké Srbské 11.11.2008