V osmašedesátém jsem byl mladíkem po vojně, ženatý, ale dosud bez dětí. Tolik rozumu, abych nevěřil v reformovatelnost komunistického režimu, jsem již měl. V otevřenou agresi "spojenců" jsem však nevěřil. O to větší to byla rána. Týdny a měsíce jsem se vážně zabýval myšlenkou dostat se ven a žít ve svobodnějším světě. Nakonec byl rozhodující jeden argument - já jsem tu doma, jednou budou muset jít oni. Trvalo to dlouho, ale nakonec šli. Tehdy jsem ovšem měl spoustu času, vlastně celý život.

Prožil jsem tedy dalších jednadvacet let v husákovském socialismu a střádal si poučení z jeho čím dál horšího fungování. A z vlastních chyb. A věřil, že až se to jednou p....., pardon, otočí, ty největší a nejškodlivější zhovadilosti páchané režimem prostě tak nějak s pádem režimu přestanou existovat.

Mýliti se je lidské. Nějak mi tehdá nedošlo, že podstata zla je v lidech. V některých hodně, v jiných méně, jsou i téměř andělé. Funkce režimu samozřejmě není zanedbatelná, režim vytváří podmínky, preferuje to či ono a ty či ony - a ten komunistický hodně nevybíravými způsoby. Ovšem ti nositelé špatností - konkrétní lidé - pravděpodobně zůstávají stejní. Jen mají lepší či horší podmínky pro své konání nepravostí. Tedy zůstali a konají podle své přirozenosti a v rámci současných pravidel dodnes. Jsou i tací, kteří dnes veřejně odmítají dodržovat zákony - a nejdou za to sedět. Žijeme v divném státu a v divné době.

Lituji, ale dotknu se obou ikon našeho postkomunistického vývoje, pánů Václavů Havla a Klause, kteří - každý jiným způsobem a každý z jiných důvodů - tolerovali četné pohrobky minulého režimu namočené v lumpárnách a nepravostech. Byla to chyba (což mi tehdy v nadšení z toho, že to konečně prasklo, bylo skoro fuk).

Ale zpět k poučení.

Když mi normalizační režim kázal, že dává mně či mým dětem něco zdarma, žasl jsem nad tím, jak může někdo takovou blbost pustit do světa. A jak jí může někdo věřit?

A hle, ono to funguje i dnes - v reálném "kapitalismu" (který má s kapitalismem, popisovaným soudruhy Marxem, Engelsem, Leninem, u nás Gottwaldem - to čtěte, je to poučné) asi tolik společného, co pohádka o Sněhurce a sedmi trpaslících v podání klasiků - a Ivana Mládka.

Televizní reklama (pod dohledem etické komise Asociace reklamních agentur) vám sdělí, že koupíte-li si jedno ořezávátko s platinovými břity potaženými teflonem za zaváděcí cenu řekněme 1050 Kč, dostanete zdarma deset jiných věcí (samozřejmě zahrnutých v ceně), jež jste ovšem nikdy nechtěli. A občané, alespoň někteří, to žerou - i s navijákem.

Česká levice nabízí totéž v pootočeném gardu. Koupíme si vás za tři pětky u doktora (že za peníze z vašich daní, se samozřejmě neříká) a pak už bude všecko zdarma. A polovina tohoto národa tomu věří! Oproti komunistům je u ČSSD jedna nemravnost navíc. Zatímco marxističtí klasici si byli vědomi, že přerozdělovat lze pouze to, co bylo vyprodukováno, a zašmodrchali proto všechny finanční toky k naprosté neprůhlednosti, současná ČSSD slibuje, ale i přerozděluje bez rozpaků a zjevně na dluh. A není první. Tedy původ současné krize je dle odborníků v nezodpovědném hospodaření - ekonomických subjektů, zejména bank, neb jim to bylo trpěno i levicovými vládami, jež jinak chtějí vše regulovat. Nyní škody uhradí daňoví poplatníci na pokyn i pravicových vlád, které vždy hlásaly, že regulovat nechtějí (a teď zas chtějí). Nejsem ekonom, jsem daňový poplatník, kterého to - politicky korektně - mrzí, ovšem tento výraz zdaleka nevystihuje stupeň mého nesouhlasu.

Vnitrostátní švajneraj poslední doby by byl rovněž vážným důvodem k emigraci. Nemohu si pomoci, ale pan prezident, který ještě nedávno hlásal, že bude jmenovat pouze "plnohodnotnou" vládu a který dnes mlčí k tomu, co se děje, přestal být mým prezidentem. Představu pana Topolánka, jehož pracovitosti a úporné snahy dosáhnout alespoň něčeho, jsem si docela vážil, smetl první průzkum. Asi to tušili všichni - krom užšího vedení ODS. Ten nepochopitelný a nevysvětlený obrat od buldočího úsilí k zobání z ruky levice posílá ODS do opozice na nejméně čtyři roky. S tímto vedením si ovšem nic lepšího nezaslouží.

Není to povzbudivé - a mnohokrát bylo hůř. Jen k těm dluhům, již dnes děsným, já už je moc dlouho (vzhledem k svému věku) platit nebudu, starejte se prosím vy, mladší. Nenechte je narůstat!