Králíček: „Chceš k chlebu med nebo kondenzované mléko?“ Mevídek Pú: „Obojí.“ A pak, aby nevypadal tak chamtivě, dodal: „Ale s chlebem se neobtěžuj.“ Vláda: „Musíme šetřit. Budete souhlasit s dočasným snížením platů nebo s odchodem do důchodu v 65 letech?“ Odbory: „Ani s tím ani s oním. A generální stávku budeme připravovat tak jako tak.“ A dodávají: „A chceme zachovat systém odměňování podle délky zaměstnání a ne podle výkonu, který zaměstnanec podává.“

Byla to slavná demonstrace toho 21. září. Sluníčko hřálo a Pražané se usmívali i na ty Ostravany, co vážili tak dlouhou cestu. Odborová elita si tu slávu zopakovala na evropské úrovni a 300 jich přijelo do Bruselu v čele s panem Zavadilem.

Ve všech demokratických státech dochází k jednání mezi tradičně pravicovými a levicovými stranami. Odbory jsou zpravidla spojenci levice. U nás taky. Pokud ve státě nevládne velká koalice, ve které je zastoupena levice i pravice, vládne buď pravice, nebo levice. U nás je to toho času pravice a v opozici je levice. Pravice je tedy „u moci“ a opozice je jakoby v roli slabšího – bez ohledu na výsledky průzkumů veřejného mínění a rozporuplná proroctví politologů.

Vláda informovala o svém úsporném programu s tím, že o něm chce jednat s odbory. Jednací stůl bude bojiště, ze kterého odejde jedna strana jako vítěz a druhá strana jako poražený. Bez ohledu na to, že lze očekávat, určitě to budou takto vyhraněně interpretovat média. Kompromis. „Slabší“, tedy opozice, potřebuje k jednání přijít vyzbrojena něčím, co ukazuje její sílu. Demonstrace ji ukázala.

Připomíná to soupeřící jeleny v říji. Dojde-li k střetu, teče krev, lámou se parohy a jednomu a někdy i oběma sokům hrozí smrt z utrpěných zranění. Matka příroda to však zařídila tak, že před bojem se oba soupeři dlouho obcházejí, troubí, občas se proti sobě hrozivě postaví, imponují si, vyzkouší si, jak to působí na soka a na laně, které je pozorují. Je-li v této exposici jeden ze soupeřů zřetelně úspěšnější, složí jeho protivník zbraně a dá najevo, že se vzdává. Vítěz jeho pokoření přijme a neublíží mu. Něco podobného se snad dělo i při válkách znepřátelených kmenů ve střední Africe, kdy po podobných demonstracích síly znepřátelených bojovníků nemuselo dojít k prolévání krve. Demonstrace síly stačila, aby jedna ze stran uznala svou porážku a vzdala se.

Takovou demonstraci tedy máme za sebou. Odboráři mohou vyjednávat z pozice síly, kterou ukázali na náměstí a v ulicích. Skoro to vypadá tak, že vláda v některých směrech o drobných ústupcích uvažuje. Nemusí to být tím, že ji zastrašila zářijová demonstrace, ale před volbami trochu populizmu nemusí vadit.

Čtěme dál Medvídka Pú. Medvídek se u králíčka přejedl a s najedeným bříškem se nemohl vysoukat z králičí díry ven. Králíček ho nemohl vytáhnout. Šel se poradit s Kryštůfkem Robinem. Jeho radu králíček stejně znal. Medvídek nesmí aspoň týden jíst, aby zhubl, pak to půjde. Po týdnu půstu ho vytáhli, vysvobozený Pú všem vděčně pokynul, pokračoval ve své procházce Lesem a sebevědomě si pobroukával.

Zanechme podobenství o mlsném medvídkovi. Divím se. Svět je naruby. Odbory a levice tvrdošíjně trvá na tom, aby vše zůstalo tak, jak to je. Nebývá to v programu konservativních stran?

Ve světě to ostatně nevypadá jinak. Nejlevicovitější pohrobci Stalina v Severní Koreji právě slavnostně dovršují renesanci feudalismu a posvětili dědičné dynastii všemocného vládce. Na Kubě vládne bratr - regent Fidéla Castra. Má Hugo Chavez syna, pro kterého drží svůj trůn ve Venezuele?

Nepletu si ruce? Mám přece hodinky na levém zápěstí, ne?

Je to realita. Asi ne úplně nová. Už G.K. Chesterton napsal, že skutečnost je nejabsurdnější ze všech možností

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora