21.10.2019 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Mediální paradox

25.2.2013

Platí paradox, že ač média mají velký revoluční potenciál, současně velmi účinně udržují status quo. Prudké změny nebo zachování neměnného stavu mohou novináři dosáhnout stejným nástrojem. Tím je příběh dynamizovaný emocemi. Jak tento mechanismus pracuje, popsal jsem zde. Rozdíl je v tom, že v případě revoluce se jedná o velké vyprávění, ale když jde o udržení daného stavu, použije se příběh malý.

Televize, rádia, internet i tisk, respektive jejich vlastníci jsou loajální vůči systému kapitalistické demokracie a ani tomu nemůže být jinak. Přesto jsou informační prostředky schopny vyvolat velká pozdvižení. O tom jsem napsal zde.

Vrtalo mi ale hlavou, jak je možné, že mediální korporace, které jistě nemají v úmyslu podřezat si pod sebou větev, pracují s tak setsakra ostrou pilou. Jenže v tom právě spočívá moc médií. Podobně jako držitelé atomových zbraní disponují silou, která může být sebezničující, nicméně umožňuje soustavné vydírání, tak mediální společnosti ovládají city nashromážděné ve veřejném prostoru. Mohou je neutralizovat pomocí drobných vyprávění nebo naopak nechat explodovat prostřednictvím velkého epochálního příběhu.

Na domácím mediálním trhu se loajalita ke kapitalistické demokracii prvoplánově projevila a projevuje až úzkostně, například v přehlížení různých forem protestů proti demontáži sociálního státu a potížích neoliberálního konceptu v jižní Evropě a nejen tam. Přirozeně, že deregulace, respektive privatizace státu je v zájmu vlastníků médií a nikoli naopak.

Na druhé straně tuzemská média dostatečně demonstrovala svůj vliv při přímé volbě prezidenta republiky. Ze skoro nevolitelného kandidáta Karla Schwarzenberga vytvořila pomocí emocionálně chytlavého příběhu takřka jistého favorita na úřad hlavy státu. Zvolení Schwarzenberga by samozřejmě neznamenalo ohrožení kapitalisticko-demokratických pořádků. Právě naopak. Ovšem co funguje ve prospěch stávajícího ekonomicko-politického uspořádání, může stejně dobře fungovat i proti němu. Stačí správný příběh ve správný čas. Takovou velkou historickou "story" byla po druhé světové válce například ta o totálním selhání kapitalismu a demokracie tváří v tvář nacismu.

Schopnost upouštět páru a udržovat tak status quo předvádějí média soustavně. V malých příbězích o dílčích, napravitelných poruchách v panujícím systému, jako jsou případy korupce, protekce, nepotismu, syndikalismu, úředních přehmatů či naschválů a podobně, kanalizují novináři nakupené emoce a tím stabilizují hospodářsko-politický pořádek.

Dobrým příkladem neutralizace emocionálního napětí ve veřejném prostoru byl korupční skandál kolem Státního fondu životního prostředí. Jeho bývalý ředitel Libor Michálek měl být tlačen k tomu, aby prostředky fondu svěřil jisté bance. Kromě toho se měl také dovědět o nadhodnocení veřejné zakázky na čističku pro Prahu. Novináři tento jednotlivý příběh vyprávěli velmi podrobně a dlouho. Důsledně se však vyhnuli tomu, aby dospěli k onomu opravdu velkému příběhu o kapitalismu a demokracii naroubovanému na suchý strom socialistické normalizace. Nemluvě o strukturálních problémech celé euroatlantické civilizace hospodářského růstu, které se v důsledku globalizace a eroze národních států stávají stále zjevnějšími a tíživějšími.

Média v Česku skočila z ideologické propagandy přes mikroepizodu seriózní žurnalistiky rovnou do mediokracie. To znamená splynutí s politikou a ekonomikou a zároveň jejich vydírání. Až snad na některé individuální výjimky tu nejsou žádná pozitivní rezidua z období studené války, tak jako na Západě. Naopak, je pravděpodobné, že se zachovaly zbytky schopnosti indoktrinovat názory a postoje. Tato dovednost našich novinářů tvoří přesah běžné loajality tuzemských médií k stávajícímu ekonomicko-politickému uspořádání.

Domácí média vytvářejí drobné příběhy, které nejen eliminují citový přetlak ve veřejném prostoru, ale mají snahu ideovou prázdnotu tohoto prostoru vyplnit prefabrikovanými sadami norem a zásad. Ty mají mediální publika především vést k prohlubování uniformních spotřebitelských návyků.

Stačí otevřít víkendové magazíny celostátních deníků, aby bylo zřejmé, o čem je řeč. To, co tam skoro jistě nenajdete, je kritické zamyšlení nebo cokoli ryzího. Sotva v těchto přílohách objevíte něco skutečně krásného, ošklivého nebo zvláštního. Nic, co by vás vyburcovalo či vyvedlo z míry. Spíš je vše uklidňujícím způsobem očekávatelné a zařaditelné, čili šablonovité. V magazínech vlastně defilují vzory řádných konzumentů, kteří platí své účty, ukládají peníze v bance, respektují předpisy, chodí k volbám a sdělují, jaké věci a zážitky koupit. V drobných mediálních příbězích nikdo doopravdy nevybočuje z řady. Pokud ano, pak jde o odstrašující příklad.

Víceméně se jedná o generální reklamu na postmoderní životní styl, který se vyznačuje na jedné straně schematickou spotřebou a na straně druhé plytkostí a prchavostí sociálna i duchovna.

V tomto smyslu média pracují jako gigantický mlýn, který potencionálně tvořivá individua mele v intelektuálně i citově umrtvenou masu. A to je také ta největší služba naší civilizaci trvalého ekonomického růstu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.