Plno už je všude nejen Miloše Zemana, ale i jeho manželky, jež si donedávna hrála na paní Columbovou. Minulý týden si jí a jejích charitativních aktivit všimly televize hned dvakrát a paní Ivana nevynechala ani prezidentovu cestu na jižní Moravu.

Samotný Zeman sice zvýšil zájem o svoji osobu výrazem „nenažranci“ adresovaným poslancům toužícím po neadekvátním růstu svých platů, jinak jsme ale po poklesu Zemanovy popularity o celých jednadvacet procent už i z jeho nejbližšího okolí zaznamenali, že by bylo vhodné zapracovat na lepší mediální prezentaci hlavy státu.

Jedna věc je, jestli se hradnímu týmu podaří vrátit Miloše Zemana do role „prezidenta všech“. Ostatně soudím, že jím nejen nikdy nebyl, ale ani nechtěl být.

Pak tu ovšem ještě máme pozici sdělovacích prostředků. Vesměs se z nich line na Zemana kritika. On sám také nevynechá příležitost, aby se o novináře otřel. Zdá se však, že se navzájem bez sebe neobejdou. Proč ale? Protože se o prezidentovi mluvit musí nebo kvůli vyšší sledovanosti, poslechovosti a čtenosti, kterou kontroverzní Zeman prořízlými ústy zajišťuje?

Alexandr Mitrofanov na těchto vlnách odmítl názor, že by štěpení společnosti pomohlo, kdyby byl prezident médii ignorován. Soudí, že „informování o aktivitách hlavy státu patří k agendě médií z definice“, a domnívá se, že pokud nějaké médium „začne aktivity tohoto prezidenta ignorovat, riskuje, že si vyslouží nařčení z diskriminace hlavy státu.“

Tipuji, že se většina analytiků s Alexandrem Mitrofanovem shodne, že jádro problému není v médiích, nýbrž u prezidenta. To on hazarduje s pověstí zastávaného úřadu. Skutečně lze ale novináře tak snadno vyvinit?

Kroky, které Zeman vykonává ve své ústavní funkci, nikdo přehlížet nemůže. Například podepisování či vetování zákonů, jmenování ústavních soudců nebo státní zahraniční cesty. Stěží si ale může prezident nárokovat, aby média přežvýkávala každou jeho poznámku mimo oficiální jednání, každý poskytnutý rozhovor, každý vzkaz doručený přes hradního mluvčího. Jde přeci o otázku míry. Proč by mělo být ve veřejném prostoru víc ústavního činitele s převážně ceremoniálními kompetencemi oproti exekutivním politikům?

Anebo jinak. Druhým nejvyšším ústavním činitelem je předseda Senátu. Také on je ve své funkci čtyřiadvacet hodin denně a určitě se nefláká. Přesto na něj kamery zacílí jen sporadicky. Doplácí snad na to, že nemluví jako dlaždič?

Nelze nenakousnout ani téma odpovědnosti médií. Jsou jen nezúčastněným pozorovatelem, nebo samostatným aktérem v rámci občanské společnosti? Přikláním se k druhé variantně. Pak by ale média, jedno vedle druhého, měla mít nárok na svoji strategii, která nebude podřízena výlučně komerčním zájmům.

S ní je slučitelná i nezbytná míra informování o práci prezidenta, která však nepřesáhne mez, při níž je země dále rozkližována. Pokud by právě o toto rozkližování prezident stál, bylo by logické, kdyby tak chtěl činit přes média, jež by se svým způsobem stala jeho rukojmími.

Tomuto údělu se ale mohou vyhnout. Stačí formovat zpravodajství v přiměřených proporcích, víc než symbolům a přestřelkám se věnovat věcným analýzám a poskytovat prostor názorovým duelům protivníků, kteří dokáží posouvat polemiku dál, nikoli jen házet bahnem po oponentech.

Ona jsou totiž svobodná média mnohem cennější oporou demokratického systému než prezident jakéhokoli jména!