SPOLEČNOST: „Média lžou“
Kolikrát jsem už tuto větu slyšel! Bohužel, v poslední době ji slýchám ještě častěji než dříve. Souvisí to jednak se stále rozšířenější vírou v různé konspirační teorie a rovněž s úspěšným tažením ruské propagandy.
Člověk, který vysloví tuto absolutizující větu, je již zpravidla rozhodnut, že bude své informace čerpat z „alternativních“ zdrojů. Proto už si většinou nedá tu práci, aby dokázal, v čem média konkrétně lhala. Některým lidem stačí, že v „alternativních“ zdrojích (což jsou ovšem také média) se dočetli něco jiného.
Absolutizující soudy jsou zpravidla k ničemu. Uvedu dva příklady z posledních let. Před časem vypukla krize kolem islandských bank. Pak v této zemi vypukla i politická krize a tato země, mající necelých 330 000 obyvatel, zavedla určité prvky přímé demokracie. Přes e-mail jsem byl tehdy několikrát varován, že naše média „tají“, co se na Islandu děje. Nevím, jak televize, na tu se nedívám. Ale jak hlavní deníky, tak rozhlas o dění na Islandu referovaly; týdeník Respekt mu dokonce věnoval obsáhlou studii. Ten, kdo tvrdil, že nám média něco „tají“, zřejmě už hlavní deníky ani nečetl.
Podobně tomu bylo zhruba ve stejné době s demonstracemi ve Španělsku, které tehdy prožívalo hlubokou hospodářskou krizi (z níž se vlastně doposud zcela nevymanilo). I o těch naše hlavní média referovala.
Pravda, média mohla více psát o kulturním boji ve Francii a o milionové demonstraci na podporu tradiční rodiny nedlouho po nástupu nového prezidenta Hollanda do funkce. Nelze ale říci, že média o tehdejším dění ve Francii nereferovala vůbec; pouze jim vyčítám, že mu nevěnovala náležitou pozornost. To je ovšem něco jiného než tvrdit, že „média lžou“.
Lidé, kteří tvrdí, že média lžou, patrně neznají žádného novináře osobně. Novináři mají své politické a světonázorové preference a jen málokdy jsem narazil na někoho, kdo by mi byl světonázorově blízký. Nicméně tito lidé mají zpravidla i určitou čest. Jejich zprávy se mi nemusí líbit, protože cítím, že jejich hodnoty jsou jiné. To ale ještě není důvod tvrdit, že lžou. Sám jsem kdysi – ještě v dobách normalizace, určitou dobu „brigádničil“ v agentuře Associated Press. Vzpomínám si, jak jsem tehdy šéfovu Genu Kramerovi překládal článek o knize Vítězslava Gardavského „Bůh není zcela mrtev“. Byl to tehdy velký hit – kniha v osmašedesátém vycházela na pokračování v Literárních novinách. On už o té knize patrně něco slyšel. Udělal jsem chybu – do angličtiny jsem název knihy přeložil „Bůh ještě není zcela mrtev“. Šéf se mě zeptal, zda je tam opravdu to slovíčko „ještě“. Když jsem přiznal, že ne, hrozně mi vynadal. Jeho agentura si nemůže dovolit trpět takové nepřesnosti.
Později pro Associated Press pracovala moje maminka. Měl jsem díky ní po celou normalizaci přístup ke zprávám. V kanceláři agentury byly čtyři dálnopisy. Jeden z nich chrlil zprávy Associated Press z celého světa. Druhý chrlil zprávy ČTK. Ta někdy přejímala zprávy Associated Press, dokonce doslovně, ovšem s „nepatrnými“ posuny. Vzpomínám si na zprávu AP o tom, že po zuby ozbrojení palestinští partyzáni překročili Jordán a zahynuli ve střetu s izraelskými vojáky. ČTK zprávu převzala pro československá média, ovšem z „ozbrojených palestinských partyzánů“ udělala „neozbrojené fedajíny“ (zemědělce). Jinak byla zpráva převzata doslovně. Tehdy jsem měl příležitost poznat, jaké to je, když „média lžou“.
Co tím chci říci? Naše hlavní deníky mohou přikládat význam věcem, které já za významné nepokládám, nebo naopak. Mohou fakta hodnotit jinak, než je hodnotím já (to platí velmi často). Přesto však mají fakta zpravidla správně. Pod článkem je zpravidla někdo podepsán, a pokud by vyloženě a vědomě lhal, okamžitě by to schytal. Média si něco takového prostě nemohou dovolit. Před pár týdny v televizi vystřihli pár slov z prezidentova projevu – a jaký z toho byl hned průšvih!
Nevím, čím to je, ale mnozí lidé si přečtou něco v „alternativních“ médiích, a hned tomu věří. Možná proto, že se už utvrdili v mínění, že „média lžou“, a proto ty „alternativní“ mluví pravdu. Je to myšlenkový zkrat, který si zřejmě neuvědomují. Pod zprávami, které mi někdy přeposílají mí oponenti a kritici, ale někdy i lidé, kteří si myslí, že bych to měl znát, mnohdy ani není nikdo podepsán. Jindy vidím, že je tam internetová doména „ru“; v tom případě jde zpravidla o ruskou propagandu. K tomu, co pochází z Ruska, jsem velmi kritický, protože Rusko patří k zemím s nejvyšším absolutním a relativním počtem zabitých novinářů. Nedá se doposud říci, že by tam byla svoboda slova beze zbytku zrušena, ale tato země se k tomuto stavu rychle blíží. Ty proruské a protiamerické či protievropské články, které dostávám, ovšem nepocházejí z kruhů, které lze označit za doposud „svobodné“.
Svoboda slova je jedním z nejdůležitějších výdobytků sametové revoluce. Proruský aktivista Jiří Vyvadil může u nás psát, co chce. Hodně lidí tím potěší a mnohé zase naštve. Kdyby žil v Rusku a psal v opačném gardu, bylo by dávno po něm.
Proto nevolám po tom, aby se někomu „zakázalo“ něco psát. A už vůbec nevolám po administrativních překážkách. (V Rusku zpravidla volí jinou cestu, než přímý zákaz. Většinou vymyslí nějaké administrativní opatření, aby dané médium umlčeli.) Volám ale soudné lidi, aby si vážili mainstreamových médií. Ta jsou skutečně ohrožena, a to především skutečnostmi, které s ruskou krizí nesouvisí.
Mainstreamová média mají kvalitnější zprávy, protože si mohou dovolit mít dopisovatele přímo v místě dění. „Alternativní“ média jsou závislá na mainstreamových plus na „souvěrcích“ v dané zemi, případně přebírají nepřátelskou propagandu. Nicméně čím méně lidé čtou noviny, tím méně mají noviny inzerentů, v tím horší ekonomické situaci jsou a tím méně jsou schopny zajistit kvalitní žurnalistiku. Přitom jsou nuceny zvyšovat cenu. Kdosi v Německu, které se potýká (ostatně jako celá Evropa i USA) s podobným problémem, upozornil, že snižování kvality a zvyšování ceny nelze současně provádět dlouho. Proto prosím: Předplaťte si noviny! Až budeme odkázání jenom na internet, už se asi pravdy nedobereme vůbec.