Mccarthismus je praxe, při které jsou lidé nepodloženě obviňováni z nepřátelské činnosti proti vlastní zemi. Cílem je přitom zamezit jim v politicky kritickém vyjadřování. V češtině pro ni máme výraz „hon na čarodějnice“.
Samotné označení této praxe je odkazem na události, které zasáhly USA v 50. letech minulého století. V té době ovládla tamní společnost masová špionománie způsobující to, že se na zastánce levicových názorů pohlíželo jako na potenciální agenty Moskvy (zde). Nese jméno po senátoru Josephu McCarthym, který to vše svým projevem o infiltraci sovětských špiónů do amerických institucí odstartoval (zde). Aby se to nakonec zvrtlo v pronásledování lidí za pouhý výrok nebo příbuzenský vztah.
Mccarthismus je zkrátka černou kaňkou amerických dějin a varovným mementem pro celý svobodný svět. Je totiž zřejmé, že i demokratická společnost může propadnout totalitním praktikám, pokud se nechá ovládnout fanatismem, demagogií a černobílým viděním světa. A protože budou vždy existovat odlišné názory a stejně tak i lidé, kteří budou chtít ty oponentní umlčovat, a to i za cenu perzekuce nebo dehonestace jejich nositelů, je hrozbou i dnes. Přičemž je úplně jedno, na jaké straně politického spektra dotyční stojí.
Vzplanutí vlny mccarthismu je pochopitelně nebezpečím i pro Českou republiku. I u nás totiž už nějaký ten pátek vyhraněný názorový střet probíhá. Konkrétně mezi progresivisty a lidmi s konzervativním viděním světa. Těm druhým vadí proměna „Západu“ podle not těch prvních, transformace EU z organizace vytvořené především s cílem bourat v Evropě bariéry bránící hospodářskému rozvoji v byrokratického molocha ovládaného nikým nevolenými úředníky a ztráta odstrašující síly NATO. Vnímají to jako oslabování Západu a varují, že tento vývoj nahrává Rusku a Číně. Podle zjednodušující černobílé rovnice „kritik západu = fanoušek Putina“ však bývají za svoje názory a postoje částí svých oponentů nálepkováni jako „ruští trollové“ pracující v zájmu Moskvy. Paradoxně se tak ocitají ve stejné škatulce se skutečnými podporovateli Ruska. Tedy těmi, co mávají ruskými vlajkami, čmárají po zdech velké „Z“ a tvrdí, že je Putin v právu. Ti, kteří kritiky „západu“ staví na stejnou úroveň, však ignorují fakt, že sledují úplně jiné cíle. Jde jim především o to, aby se „západ“ stal zase Západem se vším tím, co jej ještě relativně před nedávnem zdobilo a formovalo jeho nezpochybnitelně dominantní politické i ekonomické postavení. Zatímco podporovatelé Ruska usilují o jeho další oslabování a postupný rozvrat.
Poté, co Putin rozpoutal válku na Ukrajině, tyto tendence zesílily. Zatím se nejhlasitěji projevují na sociálních sítích a v internetových diskuzích, kde poněkud zintenzivnilo slovní napadání kritiků „západu“. Dle mého soudu je to však jev především trapný a smutný než nějak zásadně nebezpečný. Lidé si zkrátka nadávají odjakživa a mění se jen příčina a používaný slovník. Závažnější ovšem je, pokud někdo začne oprávněnou kritiku „západu“ vydávat za ruskou propagandu a odmítá ji považovat za relevantní. Jako třeba paní Šárka Homfray, které ve svém článku napsala (zde):
„Bylo by absurdní s vážnou tváří akceptovat tvrzení, že válka odhalila nesmyslnou pohodlnost a změkčilost západní civilizace, která místo aby zbrojila a konstantně připravovala muže na ozbrojený konflikt, utápí se v malicherných tématech, jako je například zelená ekonomika nebo genderová rovnost. Není náhodou, že jde o jeden z motivů, na které upozorňuje analýza Centra proti terorismu a hybridním hrozbám jako na součást protizápadního narativu prokremelské propagandy.“
Autorka však poněkud poupravila vyznění toho, co ve své analýze Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám ve skutečnosti píše (zde). Uvádí totiž pouze to, že témata jako gender, ekologie a politická korektnost jsou prokremelskou propagandou zneužívána, ale nikoliv že jde o záležitosti vyumělkované, nebo že by byly akcentovány výhradně „ruskými trolly“. To by totiž museli být takto onálepkováni například i europoslanci za ODS Jan Zahradil nebo Alexandr Vondra, kteří se kritikou vůči krokům EU s programem Green Deal v čele netají (zde nebo zde), dále řada politiků KDU-ČSL známých tím, že moc nefandí genderovým tématům (zde) a také člen bankovní rady ČNB Aleš Michl, který se nechal nedávno slyšet, že by se EU měla vrátit ke svým kořenům, kterými byla prevence před válkou a rozvoj ekonomické spolupráce (zde).
Občas také zazní názor, že jsme nyní ve výjimečné situaci, a tak není jakákoliv, byť oprávněná, kritika „západu“ na místě. A že na ni bude čas až po válce. Což je snaha o jakési „dočasné umlčení“. Podle mne by to však byla chyba. Stranou zájmu veřejnosti by totiž mezitím pěkně potichu proběhly takové změny, až by se nám z toho panenky pořádně protáčely. O tom, že evropská vrchnost chce ruskou agresi využít jako kličku pro urychlení Green Dealu a vyměnit tak závislost na Rusku za závislost na Číně, jsem ostatně psala nedávno (zde). Dalším příkladem je pak souhlasné stanovisko ministrů práce a sociálních věcí zemí EU se záměrem, aby firmy kotované na burze nebo mající více než 250 zaměstnanců musely mít v představenstvu 40 % žen (zde). Což neuvěřitelně ponižuje právě ženy. Každá členka představenstva totiž bude v neustálém podezření, že si svoji židli nezasloužila svými schopnostmi a dovednostmi, ale proto, že chodí na záchod na „panenku“ a nikoliv na „panáčka“.
Je to stejně paradox. Kritiky „západu“ se obvykle snaží umlčet lidé, kteří sami sebe prezentují jako zapřisáhlé odpůrce Ruska a Putina obzvlášť. Ne, že by jimi nebyli. Jenomže nálepkovat kritiky „západu“ jako „ruské trolly“ a označovat jejich argumenty za „ruskou propagandu“ se v principu velmi přibližuje tomu, co dělá Putin svým oponentům v Rusku. Nejspíš jim tak vůbec nedochází, že pokud by dosáhli svého a kritické hlasy vůči „západu“ by umlkly, znamenalo by to jedno jediné:
Že nám Putin vnutil svoje pravidla hry, a tak vlastně vyhrál...
Převzato z blogu se souhlasem autorky