Pred několika dny Radio Praha hlásilo, že prý rodina Mašínů dostane zpátky svůj statek na Poděbradsku. Hned jsem psal Josefovi do Kalifornie, abych mu pogratuloval, ale ten zná svý pappenheimský. Je toho názoru, že v nejlepším případě jde jen o část jejich někdejšího majetku.
Mašínové, to je holt pojem. Už můj táta, odbojář, mluvil o jejich tátovi jako o Zorrovi nebo d´Artagnanovi. Prostě jako o legendárním hrdinovi. A proto když jsem pak po válce v poděbradském gymnasiu zíral na své spolužáky Ctirada a Josefa Mašína, moc jsem se divil, že oni taky nechodí v maskách anebo alespoň v širáku s kordem po boku. Měli to přece v rodu.
Když začaly pronikat zprávy o jejich přímo neuvěřitelné cestě na Západ, to už jsem byl v Americe. Jako valná většina exulantů jsem se těšil, že konečně budeme mít vůdce – lidi, kteří to proti komunismu někam dotáhli. A nejen hubou. Pochybuji, že by z nás někdo zapochyboval o jejich právu v krajní situaci zastřelit zástupce režimu. Tito uniformovaní zástupci totiž běžně stříleli na hranicích po nás, exulantech, a v Praze spolu s těmi neuniformovanými věšeli hrdiny a hrdinky jen proto, že se opovážili oponovat totalitě.
Bylo přirozené, že v té době režim doma zuřil a dělal z Mašínů krvelačné šelmy. Ale teprve po listopadové revoluci se ozvaly i údajně i nekomunistické hlasy, které z různých důvodů jsou dodnes ochotny přehlížet tehdejší válečný stav mezi společenskými třídami, který komunisti sami vyhlásili, a soudit Mašíny ne podle stalinské totality, ale podle současné situace.
Státní vyznamenání pro ně tito lidé rozhodně odmítají, a tak se obávám, že dokud bude tolik lidí doma nacházet v nutné válečné tvrdosti Mašínovského postupu ospravedlnění pro svou vlastní slabost a nebo slabost svých předků, zůstanou Mašíni neoceněni. Proto je však nanejvýše vhodné, abychom si jich vážili alespoň my, někdejší exulanti.
A taky aby se jim v dnešním právním státě nekradl majetek.