Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Mašínové, Gabčík a Kubiš - jak se pozná hrdina

6.8.2010

Čím měřit hrdinu? Cestuje lodí, zažije věkům předaná dobrodružství, aby se nakonec vrátil do svého království v Ithace? Dává góly před zraky milionů? Stará se o chudé? Zabije hodně lidí ve spravedlivé válce?

Označení hrdina se za víc než sto let muselo prodírat džunglí mýtů, ideologií, propagand a marketingů do té míry, že užít ho dnes nemá valný smysl. Shodneme se, že když někdo zachrání tonoucího nebo vynese z hořícího domu dítě, je statečný, je hrdina. Nedaleko za tím shoda končí.

Milan Paumer už není mezi námi a hodně se teď říká, že náš národ nemá hrdinů a odtud tedy ona hořká, mnohdy sprostá slovní válka o místu skupiny bratří Mašínů v českých dějinách. Na jedné straně je tu obdiv k jejich statečnosti: jako jedni z mála Čechů bojovali ve válce, kterou jim komunistický režim vyhlásil. Na straně druhé tvrdá kritika hraničící s nenávistí: mysleli jen na sebe, chtěli se dostat na Západ, zabili nevinné. Zasloužili bychom si vlídnější, chápavější pohled na nedávnou minulost, ale nejsme si ho schopni dopřát; ještě ne, je asi moc brzy.

Jako libeňské dítě jsem od příbuzných a pamětníků mnohokrát slyšel související povídání na téma heydrichiáda. Gabčík s Kubišem zabili v zátáčce nedaleko mé rodné Bulovky tyrana, a co jsme získali? Kvůli jednomu činu skončila spousta lidí na popravišti a v koncentrácích.

Byli muži vyslaní Londýnem hrdiny? Zaplatili koneckonců životem. Nebo to byl čin neuvážený?

Je pravděpodobné, že kdyby k atentátu nedošlo, mohl mít protektorát klidnější průběh. Lidé, kteří byli popraveni, by přežili a já mohl na základní škole sedět se spolužáky, kteří se nenarodili, protože jejich předkové skončili na kobyliské střelnici. Je také výsledkem jakési ruské rulety osudu, že moji prarodiče a má matka represe spojené s heydrichiádou přežili.

Tolik logika. Podle ní, podle chladného kalkulu výnosů a nákladů ve firmě Pud sebezáchovy, s.r.o. by dnes Varšava mohla být malebným evropským velkoměstem. Nemusela být srovnána se zemí. Poláci tušili, že nemají proti Němcům šanci. Mohli se vzdát a doufat v lepší časy, v přežití.

Ve světě jsem zblízka, jako účastník, zažil dost vojenských obřadů. Znáte to, výměna stráží, věnec k hrobu neznámého vojína, věčný plamen. Většinou – v lepším případě – je to malebný rituál politicko-dějinné turistiky. Jsou však tři místa, kde člověk pochopí hlubší smysl těchto ceremonií, kde bez dechu poslouchá výklad vojáka stojícího vedle, kde mu mrazí v zádech a do očí se derou slzy.

Zažil jsem to u centrálního průčelí někdejšího Saského paláce ve Varšavě. Oblouk je to jediné, co dnes z paláce zbylo poté, co ho nacisté na závěr Varšavského povstání vyhodili do povětří. Zde se dnes nachází Hrob neznámého vojína. Zažil jsem to i u Hrobu neznámého vojína a věčného plamene v Alexandrovské zahradě u Kremelské zdi v Moskvě. A v neposlední řadě i na Arlingtonském národním hřbitově ve Virgínii u Washingtonu.

Jsem si jist, že v Rusku, Spojených státech a Polsku by hypotetická rozprava o činu Gabčíka a Kubiše, byli-li by Poláky, Rusy, nebo Američany, probíhala jinak, než u nás občas probíhá, probíhala-li by vůbec. Rozumím argumentu, že kvůli heydrichiádě u nás bylo popraveno mnoho lidí. Je však pro mě morálně nepřijatelné, byť i nepřímo, tuto vinu připisovat Gabčíkovi, Kubišovi, Moravcovi, Benešovi a dalším. Oni jejich smrt nezavinili, ta padá zcela a bez výjimky na vrub nacistů.

V této optice se mi zdá případ odbojové skupiny Josefa a Ctirada Mašínových, Milana Paumera, Zbyňka Janaty a Václava Švédy velmi podobný. Můžeme diskutovat o jisté zoufalosti jejich činu. Můžeme se přít, jak moc komunistickému režimu uškodil (zde mně osobně jasnou odpověď dává zběsilá reakce režimu samotného, reakce trvající skoro čtyřicet let; kdyby měl režim za to, že to byla jen neškodná avantýra několika přerostlých puberťáků, stěží by do rétorické a jiné protiofenzívy investoval tolik). V historických diskusích můžeme ještě nějakou tu dekádu probírat, co mohli Mašínové udělat jinak.

Pro mě však není „boj o Mašíny“ (v téměř pacifistickém Česku se totiž „bojuje“ takto a máme tu celou sérii charakteristických „bojů“, od "boje" o Rukopisy až po „boj“ o interpretaci devadesátých let po sametové) primárně historickou diskusí, avšak rozpravou, v níž se stanoví místo odbojové skupiny bratří Mašínů v dějinné paměti národa. Není to panelová konference historiků, je to život našich dětí, jsou to hodnoty, které jim chceme zanechat. Případný omyl neznamená příští revizi odborných textů, v sázce je mnohem víc.

Je dost lidí, kteří přijímají atentát na Heydricha, avšak důrazně odmítají akci Mašínů. Rozdíl vidí ve výchozí situaci. Buď nepřijímají podobnost nacismu a komunismu, nebo odmítají, že se situace na začátku padesátých let dá smysluplně přirovnat k nacistické okupaci.

A chceme-li, rozdílů nalezneme dost. Nacistická ideologie se od komunistické liší, byla od počátku do konce zvrácená. Proto mezi věřícími nacisty a fašisty téměř nejsou vynikající lidé (nemám na mysli vynikající nějakým dílčím způsobem, z čistě technického hlediska). Jejich ideologie stojí a padá s rasismem; není pro mě nic nepřijatelnějšího. Nacisté a fašisté jsou morální póvl, lidská lůza.

Nazývat všechny věřící komunisty, vždy a všude, morálním póvlem a lidskou lůzou by si, myslím, netroufl ani nejzásadovější antikomunista, měl-li by v sobě dostatek soudnosti. Mezi věřícími komunisty bylo mnoho skvělých lidí, ať tak či onak naivních a zmýlených.

Okupace se od stalinské diktatury na počátku padesátých let lišila celou řadou detailů a i když komunismus v SSSR, Číně, Kambodži a jinde zabil víc lidí než nacismus, protektorát byl pravděpodobně horším místem k životu než Praha l.p. 1953.

Jenže Mašínové vzali doktrínu třídního boje doslova, byla pro ně vyhlášením války. Proto pro ně nebyl problém zabít policistu, kterého předtím zneškodnili. Představoval nepřítele za války. Kdyby žil, ohrozil by je, a oni vedli gerilový boj. Totéž v případě zabitého pokladníka: byl jim aktérem nepřátelského režimu. Pochybuji, že by se ti, kterým právě toto vadí, pozastavovali stejně, kdyby byli bývali Mašínové starší a něco podobného by udělali za okupace.

Pak je tu téměř neužitý, ale přeci někde v podvědomí ležící argument: Mašínové zabíjeli Čechy, ne Němce (než se jim povedlo přejít hranici). Oním zabitým klidně mohl být někdo z našich příbuzných, „nevinný četník“, který měl tu smůlu, že musel nosit esenbáckou uniformu. Budu úplně otevřený: Můj otec byl v šedesátých letech (až do počátku sovětské okupace) stíhacím pilotem československého letectva. Kdyby byl o něco starší a měl smůlu, mohl teoreticky být jednou z jejich obětí. Mnozí nekomunističtí odpůrci Mašínů dnes prostě odmítají vidět podobnost situace počátku padesátých let s okupací. Jednou z příčin může být zásadní rozdíl v nahlížení na komunistickou a nacistickou ideologii, druhou pak jiný život v protektorátu a za stalinismu.

Přesto, že pro mě komunistická a nacistická ideologie nejsou totéž, přesto, že jsou zde rozdíly mezi okupací a stalinismem padesátých let, Gabčík s Kubišem patří do stejné kategorie jako Mašíni. Jejich akce jsou morálními gesty odporu ne proti ideologii, ale proti tyranii, proti režimu, který v obou případech ničil životy, mučil, zavíral a popravoval. Ideologické jemnůstky jsou v takovém případě dobré k diskusi, ale na morální čin samotný žádné světlo, či stín nevrhají. Odehrávají se v jiné rovině. Činy Gabčíka, Kubiše a Mašínů jsou činy vojáků, vztahují se ke svobodě a představují vzbouření se proti útlaku. Lidé na ně mají morální právo.

Gabčík a Kubiš mají „štěstí“, že zahynuli hrdinskou smrtí. Představme si třeba, že by přežili, zůstali by po válce v Československu a komunistický režim by z nich udělal modly (mnohem spíš by je poslal na uran nebo rovnou popravil). Nebo by přežili na Západě a dnes by dávali rozhovory a zúčastňovali se konferenci jako třeba Josef Mašín a Milan Paumer. Mohli by, jako Mašín a Paumer, říkat leckdy i nějaké ty pitomosti (jsou to vojáci, ne kritici zasvěcení do tajů větné skladby a intelektuálních postojů). Chci tím říci, že nehodnotím, jak Mašín a Paumer analyzují polistopadové Česko (a podezírám některé intelektuály, že právě tohle může být jeden ze zdrojů jejich antipatie), hodnotím je podle toho, co dělali onoho studeného podzimu roku 1953.

Přál bych si, aby všichni, které Mašínové zabili, padli přesně podle Ženevské konvence v otevřeném boji? Ano, ale bohužel takhle válka vždy neprobíhá, což ji samu o sobě, pokud je spravedlivá, ještě morálně nediskvalifikuje. Kromě toho si v pohodlí u počítače těžko tu situaci dovedu představit se vším všudy.

Budu trochu zlomyslný – vezmu vážněji argumenty kritiků o „nevinně zabitých“, až s jistou vehemencí začnou pranýřovat skutečné vraždy těch, kdo se pokusili utéci přes hranice a zastřelili je čeští pohraničníci. Proč neznáme jména jejich vrahů? Proč se o těchto střelcích nemluví jako o teroristech a vrazích, jak se nechutně předhazuje Mašínům? Že ti kluci v zelených uniformách museli střílet? Že jen poslouchali rozkazy? Hm, kde jsem tohle už slyšel…

Je-li někdo gándhíovský pacifista, nebo velmi blízko takovému názoru, jako třeba Václav Hořejší, prosím. Jeho názoru si vážím, i když ho nepřijímám. Kdyby jen všichni kritikové Mašínů byli jako profesor Hořejší…

Hovoříme-li tedy o paměti národa, o pomyslném českém Pantheonu, Gabčík, Kubiš, Mašínové, Paumer a spol. by do něj měli vejít. Ne jako nechybující, pomníkové karikatury, ale jako lidé, kteří měli a mají jistě dost svých slabostí a hříchů, kteří však odmítli útlak a rozhodli se proti němu vzbouřit. Bylo takových velmi, velmi málo. Proto má jejich čin hodnotu a musí být jako takový připomínán a ctěn.

Lidé jako oni ztěžují možným příštím tyranům jejich nechutnou práci.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora



zpět na článek