Poslední dobou přibývá veřejně známých osob, které se domnívají, že nepříjemných věcí nebo osob je možné se zbavit nějakou formou cenzury. Je to velký omyl.

O úspěchu společnosti totiž nerozhoduje schopnost potlačovat určité informace, ale vlastní atraktivní příběh.

Přibývá lidí, zdaleka ne pouze politiků, kteří si myslí, že naši společnost ochrání nějaká forma cenzury. Mixuje se nám tu snaha zbavit se nepříjemných témat a faktů, jejichž řešení není pohodlné, se snahou zbavit se zjevných lží, fám i cílené propagandy. Je to ale marné, je to marné...

Vždyť stoprocentní kontrolu nad sdělovacími prostředky měl už Milouš Jakeš. K tomu rušičky zahraničního vysílání, přísné kontroly cestujících na hranicích, systém šikany a represe občanů. A nakonec mu to bylo k ničemu.

Drsnějším příkladem marnosti cenzurních snah je válečný zločinec, velitel koncentračního tábora Osvětim Rudolf Höss, který ve vazbě sepsal své přiznání. Kromě obligátního tvrzení, že jen plnil rozkazy, nelhal, ke všemu se až strojově přesně přiznal. Nedoporučuji číst slabším povahám.

Pro účely této mé úvahy je podstatné, že dokonce i velitel koncentračního tábora Osvětim přiznává, že marně bojoval s nepřátelskou propagandou. Prý se zejména po Stalingradu mezi vězni rozšířil ilegální poslech zahraničního rozhlasu. Zejména Poláci si vyráběli rozhlasové přijímače z ukradených součástek, jiné předávali vězňům civilní zaměstnanci továren, kam chodili vězni pracovat, někdy dokonce přinášeli nezákonně rádia i strážní. Velitel koncentračního tábora tak naznačuje, že ani v boji s korupcí neuspěl. Válečný zločinec Höss přitom rozhodně netrpěl nějakým nedostatkem pravomocí.

Problém totiž není v represi, v potlačování nepřátelské propagandy nebo i lží, konspiračních teorií či zjevného hnusu. Rozhodující je vlastní pozitivní příběh.

V 70. a 80. letech bylo zjevné, že vlastní silnější příběh má Západ a ne sovětský blok. Stačilo se podívat na jakýkoli západní film. Vše bylo na Západě přitažlivější – lepší auta, lepší vybavení domácností, hezčí města. I ta svoboda byla ze západních filmů znát. Komunisté sice měli rozsáhlý cenzurní aparát, ale proti západním džínám socialistické „tesilky“ prostě netáhly.

To na Západě žádná cenzura nebyla. Volně zde působily různé opoziční strany a skupiny, včetně radikálních komunistů nebo „bojovníků za mír“ mohutně podporovaných z Východu. K tomu i nejrůznější šiřitelé fám a konspiračních teorií s naprosto absurdními tvrzeními, že Američané nebyli na Měsíci. Dělo se to ve stejné době, kdy Vladimir Putin na služebně v Německé demokratické republice jako agent tak maximálně nevěřícně zíral na první propašovaný počítač ZX Spectrum.

Západ vyhrál, protože měl silnější, lepší, atraktivnější pozitivní příběh. Atraktivní pro sebe, ale i pro občany bývalého sovětského bloku.

My, dnešní Západ, neuspějeme tím, že odhalíme několik ruských trollů (nepopírám, existují). My hlavně musíme mít i dnes svůj pozitivní, pro lidi atraktivní, příběh.

Politika otevřených hranic pro každého, pořizování doložek o genderové vyváženosti filmů, bourání soch zakladatelů univerzit, protože to jsou bílí muži, ani budování transgenderových toalet ovšem těmi pozitivními příběhy opravdu nejsou.

Autor je radní pro školství za ODS, Praha 4