Každá společnost má nějakou ideologii. Pod ideologií mám na mysli soustavu názorů na člověka, společnost a svět jako celek. V některých zemích – zejména v diktaturách – můžeme pozorovat ideologie dvě (a možná i více). Čtyřicet let svého života jsem prožil pod vládou KSČ a domnívám se, že zejména v posledních patnácti letech před sametovou revolucí se dala poměrně dobře definovat jako oficiální komunistická ideologie, tak ideologie, kterou můžeme klidně nazvat mainstreamovou, byť šlo o ideologii nepsanou a neoficiální. Oficiální ideologie hlásala, že komunistická strana má vždy pravdu a obyvatelstvo tento fakt radostně uznává, což potvrzuje každé čtyři roky ve „volbách“, které byly, jak se kdysi ještě v oné době vyjádřil Jan Sokol, „kontrolou buzerability obyvatelstva“. Mainstreamová ideologie ale už tehdy hlásala, že každý má právo na svůj názor. Na tom jsme se naprosto většinově shodli ještě jako gymnasisté pár let před vpádem „spřátelených armád“ v roce 1968. Oficiální ideologie hlásala, že všichni radostně pracujeme na budování socialismu; mainstreamová ideologie říkala (hlásat nemohla), že kdo nešidí stát, okrádá rodinu. Existovaly skupiny obyvatel, které nevyznávaly ani oficiální, ani mainstreamovou ideologii, ale byly okrajové (např. aktivní křesťané).

Po sametové revoluci přestala být situace tak snadno přehledná, jak byla před ní. Demokracie má také svou ideologii – ve skutečnosti by bez ní nemohla existovat. Tuto ideologii ovšem principiálně nevnucuje občanům – nebo alespoň ne prvoplánově. A pokrývá jen některé oblasti života. Především ale umožňuje i otevřený rozvoj jiných ideologií, přičemž se stírá hranice mezi oficiální a neoficiální ideologií.

Co se týče manželství a rodiny, hlásá oficiální ideologie, že mezi muži a ženami nejsou žádné podstatné rozdíly, že děti může v kterékoli fázi jejich života stejně dobře vychovávat jak žena, tak muž, že muž i žena by se měli stejnou měrou zapojovat do „pracovního procesu“, a pokud je zde ta nepříjemná lapálie, totiž že děti může rodit a následně kojit pouze žena, je třeba se s ní co nejlépe vyrovnat, což v praxi znamená umožnit ženě vrátit se co nejdříve do zaměstnání. Rozvody a sexuální uvolněnost je třeba brát jako fakt, s nímž se dotyční, ale konec konců celá společnost musí vyrovnat jak s daností, kterou nelze změnit.

Platí tvrzení, že tato oficiální ideologie je rovněž mainstreamová? Je obecně přijímána?

Z různých sociologických šetření vyplývá, že způsob života vyšších a nižších vrstev společnosti se dosti liší. Oficiální ideologie mluví o osobním rozvoji ženy, o její „kariéře“. Tvrdí, že manželství, péči o rodinu a profesní kariéru lze při dobré vůli skloubit, a pokud se vyskytnou nějaké potíže, je třeba je řešit. To v praxi znamená, že stát má zajistit dostatečný počet míst v předškolních zařízeních, a zavést taková opatření, která by ženám kompenzovala onu nepříjemnost s rozením dětí a jejich kojením.

Problémem ovšem je, že zájem o sledování profesní kariéry má jen určité procento žen. Jsou to ovšem především ženy intelektuálky, ženy z vyšších společenských vrstev. Ty pomáhají formulovat mainstreamovou ideologii.

Co však ženy, které o nějaké profesní kariéře nikdy neuvažovaly? Pokud mají děti, netrpí strachem, že jim v zaměstnání „ujede vlak“. Mnohé z nich ovšem trpí strachem, zda se budou moci vrátit do práce, případně kdo se o jejich děti postará. Oficiální ideologie jim moc neříká a v podstatě se o to ani nesnaží. Formulují ji pro sebe jiné společenské vrstvy. Ty vrstvy, v nichž se mnohdy hlásá, že manželství je přežitek.

Ženy z nižších vrstev si to možná myslí také. To ale neznamená, že by po manželství netoužily nebo že by jim manžel nechyběl. Když jsem se touto otázkou zabýval, došlo mi, že ženy z vyšších vrstev žijí v jakési nevědomé a nepřiznané schizofrenii. Mnohé z nich hlásají, že manželství je přežitek, nicméně stále ještě necelých 60 % vysokoškolaček rodí své první dítě v manželství! Ženy se základním vzděláním o nějaké psané či nepsané, oficiální nebo mainstreamové, ideologii neuvažují. Pokud jde o ženy se základním vzděláním, pak pouze 6 % z nich rodí své první dítě v manželství. Zajímavé ovšem je, že 49 % vysokoškoláků souhlasí s názorem, že lidé, kteří chtějí mít děti, by měli uzavřít sňatek. Pokud jde o lidi se základním vzděláním, pak tento názor v roce 1994 sdílelo 51 % lidí, zatímco v roce 2002 už to bylo 63 % dotázaných.

Všímáte si toho rozporu? Více vysokoškolaček rodí děti v manželství, než si myslí, že manželství je důležité. U žen se základním vzdělání si několikanásobně víc dotazovaných myslí, že manželství je pro výchovu dětí důležité, než kolik jich děti v manželství skutečně rodí.

Proponenti oficiální ideologie by možná přispěchali s vysvětlením, že na vině je nedostatečná osvěta a že ženy se základním vzděláním nepoužívají dostatečně antikoncepci. To je sice možné, ale nic to nemění na faktu, že tyto ženy přiznávají, že by se rády vdaly a měly děti v manželství, nicméně nemohou najít muže, který by si je vzal a byl ochoten se o rodinu starat. Mnozí muži ochotně přijali tezi, že sexuální život a plození dětí spolu souvisí jen okrajově, a sexuální život a citový život snad ještě méně. Osobně se domnívám, že vyšší vrstvy se dopustily zrady na nižších vrstvách, místo aby jim šly příkladem, a místo aby formulovaly ideologii, s níž by jejich osobní život mohl být v souladu a která by měla co říci i oněm ženám, pro něž profesní kariéra nikdy nebyla a nikdy nebude smysluplnou alternativou.

Ze sociologických průzkumů vyplývá, že 70 % žen samoživitelek by dalo přednost možnosti zůstat s dětmi doma. Co se týče vdaných žen, pak tento názor zastává 52 % z nich (data jsou z roku 2006; mohla se od té doby změnit, ale nepředpokládám, že podstatně). Tyto ženy si zřejmě uvědomují, že pro děti je lépe vyrůstat v rodině než v předškolních zařízeních, a současně pociťují obrovský tlak, mají-li „zvládnout“ jak zaměstnání, tak výchovu dětí, zejména pokud nemohou počítat s pomocí vlastních rodičů. Oficiální ideologie je nechává zcela „ve štychu“.

Nyní vyslovím otázku, která na vyznavače oficiální ideologie působí jako rudý hadr na býka: Co když je to všechno špatně?

Předně jsem přesvědčen, že v nejútlejším věku, řekněme do čtyř let, potřebuje mít dítě maminku nablízku. To neznamená, že by nemohlo být tři nebo čtyři hodiny denně v předškolním zařízení. Více bych ale rozhodně nedoporučoval. Otec jistě může dítě přebalit a nakrmit, nicméně ono vytváření úzkého intimního vztahu mezi dítětem a rodičem („bonding“) se v nejútlejším věku týká skutečně matky mnohem více než otce. Otcova jedinečná role přijde později: „Jsi chlap“ může říci svému synovi otec, nikoli matka, a chudák syn, který nemá otce, který by mu to řekl.

Co když toho chceme příliš mnoho? Jistě, nějak se dá „zvládnout“ kariéra i rodina. Ale jak? A je člověk skutečně stvořen k tomu, aby neustále plnil nějaká zadání a proštval se životem, jak se říká, „s jazykem na vestě“? Ježíš řekl paradoxní větu: „Kdo chce svůj život zachránit, ten ho ztratí, kdo jej ztratí pro mne a pro evangelium, ten ho nalezne.“ Můžeme tomu rozumět mnoha způsoby, které se navzájem nevylučují. Osobně jsem si z toho vzal – mimo jiné – i poučení, že když nám jde o „seberealizaci“, pak svůj život promarníme. Když jsme ochotni se obětovat (v této souvislosti pro své děti), pak jej ve skutečnosti nalezneme. Všímáte si, že čím více se chceme realizovat, tím méně dětí máme? Ano, tuším, že propagátoři oficiální ideologie nás budou přesvědčovat, že je třeba „více téhož“. Více předškolních zařízení, více pomoci matkám, rychlejší začlenění do „pracovního procesu“… Přitom víme, že nás trápí více šikany na školách, více násilí vůči seniorům, zvyšující se počet lidí, kteří vyžadují psychiatrickou péči. Je to jenom korelace, nebo je zde nějaká kauzalita, kterou jsme dosud nezkoumali?

Francis Fukuyama ve své pozoruhodné knize „Velký rozvrat“ napsal, že v žádné zemi se neobnoví rodinný život z příkazu státu. Stát by se ani neměl snažit diktovat ženám, zda a kdy chodit do práce. Vidím ale prostor pro formulování ideologie, která by byla rodině přátelská a která by rovněž byla realistická. Nezastírám, že dle mého názoru bude v mnoha ohledech znamenat radikální rozchod se současnou oficiální ideologií.

Poznámka: Většina statistických údajů je převzata z knihy „Děti na psí knížku?“, kterou vydal v roce 2007 Sociologický ústav Akademie věd ČR, a která jsou podrobněji zpracována v mé knize „Vztahy, sex, rodina“.

Článek vyšel v Rodinných listech