Poslanci projednávají návrh zákona o manželství homosexuálů. Proběhla první bouřlivá rozprava na toto téma a další se připravuje. O co v navrhovaném zákoně jde? Má se zrušit registrované partnerství a zavést rovnoprávné manželství pro homosexuály, stejné, jako mají heterosexuální páry. Jedná se o zásadní zásah do právního řádu naší země, protože se tímto zákonem nutně musí předefinovat manželství. Cituji z návrhu novely zákona č. 89/2012 Sb. § 655: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy dvou lidí vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora pomoc.“
Musíme si nalít čistého vína. Touto definicí manželství se nutně ruší manželství, jak jsme ho dosud znali a jak ho znali naši předkové po celá staletí před námi. Zavádíme nejistý experiment, o kterém nevíme, jak dopadne. Kdo jsou to ti dva lidé, kteří mohou uzavírat manželství? A kam to půjde dál? Může to být dospělý muž a dítě? Může to být i více osob? Může to být časem i osoba se svým domácím mazlíčkem? To není strašení, v některých zemích na západ od naší hranice jsou už tyto návrhy na práva pedofilů vážně projednávány.
Osobně s tímto navrhovaným zákonem nesouhlasím. Nepovede to k dobrému, společnost to nikam dopředu neposune. Podívejme se na to, jak homosexuálové velice křičeli, že jsou utiskovaní, že nemají stejná práva, že jsou diskriminovaní atd. Pod příslibem, že nebudou chtít ani manželství, ani děti, jim poslanci roku 2006 schválili registrované partnerství. Dnes je jejich heslem: registrují se auta, ne lidi. Ale vždyť oni sami chtěli registrované partnerství, to byl jejich nápad, jejich vynález. Zapřísahali se, že nic víc nebudou požadovat. A je to tady.
Před dvanácti lety to vypadalo, že zde čeká 400 tisíc lidí (4 % obyvatelstva) na zákon o registrovaném partnerství jak na smilování. Média byla plná propagandy, stalo se to hlavním tématem společenské diskuse. A do konce roku 2017 bylo registrováno 2818 párů a z toho 401 párů požádalo o zrušení registrovaného partnerství. Kde jsou tedy ty statisíce homosexuálů čekajících na nový zákon? Proč ho tak moc chtěli, když ho nevyužívají? A dnes se situace opakuje, pod mohutným masírováním celá společnost diskutuje o „velkém tématu“, které se týká tří, čtyř tisíc lidí. Kdyby se společnost spíše věnovala skutečným problémům, které se nás všech týkají a budou týkat.
Stejně tak je to i s dětmi. Nejdříve tvrdili, že děti nebudou chtít. Věděli, že by jim veřejné mínění nedalo zelenou. Tak si počkali a masírovali nás všechny svojí ideologií zepředu i zezadu. V roce 2016 Ústavní soud zrušil zákaz adopce dětí registrovanými páry. To muselo nastat, protože zákon o registrovaném partnerství právně znevýhodňoval homosexuální páry. Homosexuálové stále omílají jednu frázi, které většinová společnost uvěřila, ačkoli je naprosto nepravdivá: „Přece je lépe, aby dítě žilo se svými dvěma adoptivními tatínky než v ústavu.“ To je naprostý nesmysl. Normálních heterosexuálních rodin žádajících o adopci nebo pěstounskou péči je v naší zemi více, než právně volných dětí. Pak jsou zde neumístitelné děti z jiných důvodů - těžké mentální postižení, těžké tělesné postižení, sourozenecké vazby a příslušnost k jinému etniku. To jsou důvody, proč o některé děti není zájem, nebo nemohou být osvojeny. Relevantní čísla je možné shlédnout zde. Problém pak nastane, až sociální pracovníci rozhodnou, že dané dítě, o které má zájem 10 párů, z toho bude 9 heterosexuálních a jeden homosexuální, umístí do heterosexuální rodiny. Homosexuální pár se bude soudit se svou známou písní na rtech, že jsou diskriminováni, protože byl preferovaný heterosexuální pár. Třeba tak. Myslím, že dětem nikdo nikdy nenahradí maminku a tatínka. Asi jsem zpátečník, ale stále ještě věřím v komplementaritu muže a ženy. A v to, že dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje mužský a ženský vzor.
Když byl letos duhový pochod, jak se nazývá festival Prague Pride, vyprávěl mi můj bratr, který dělá v Praze taxikáře, svoji zkušenost. Nasedli k němu tři borci a začali se s ním bavit. Řekl jim, že je svobodný. To neměl dělat. Hned ho začali lákat, lísali se k němu a přesvědčovali ho o tom, že sex s muži je super, že to jen jednou vyzkouší a pak už nic jiného nebude chtít. No, já myslel, že to je vrozená orientace, ne naučená, aspoň nám to tak bylo říkáno. Možná to může být i jinak. Mnoho homosexuálů vypráví svůj vývojový příběh - narodili se jako heterosexuálové, pak prozřeli a stali se homosexuály a nakonec byli osvíceni jako bisexuálové. Oni se chlubí takovými věcmi, že mají za svůj život stovky sexuálních partnerů. A vlastně - jak tedy žijí ty statisíce, které nevyužily registrované partnerství? Neříká se tomu promiskuita? Opět statistiky neklamou: dvě třetiny nakažených HIV se nakazily při homosexuálním styku. Tedy toto je nejrizikovější skupina v šíření této smrtelné choroby. V roce 2017 přibylo 254 nakažených a do října 2018 to bylo 178. Z toho dvě třetiny jsou homosexuálové. Pokud víme, že je něco nebezpečné, snažíme se před tím ochránit. Pokud víme o nebezpečí drog, snažíme se mladou generaci vychovávat preventivními vzdělávacími programy. Ale tady nevychováváme, tady jsme na výchovu rezignovali s chabým doporučením kondomu. Jde přece o svobodnou volbu jedince.