Pouliční násilí v ulicích německých měst související se summitem G8 mne vede k opětovnému zamyšlení nad příčinami, motivací a především formou protestu různých skupin mladých vandalů a výtržníků, kterým se eufemisticky říká „antiglobalisté“. To, co se v těchto dnech v Německu odehrává není v žádném případě nic výjimečného, jedná se dnes o natolik obvyklý jev, že se s ním naprosto automaticky a samozřejmě počítá i v přípravě organizačního a bezpečnostního zabezpečení podobných akcí. Konec konců jsme to zažili i v našem hlavním městě. Máme to tedy brát jako naprosto neoddělitelnou součást naší reality? Jistě, bohužel, přesto si myslím, že je nutné pokusit se specifikovat příčiny těchto jevů a odpovědět si na otázku, zda jsme, či nejsme jako civilizovaná společnost schopni tyto jevy eliminovat nebo alespoň zastavit jejich eskalaci. Pokud se o to nepokusíme, připravujeme si naprosto dobrovolně další a další nevyhnutelné problémy. Může se totiž dost dobře stát, že se vandalizmus, ničení cizího majetku a fyzický útok stanou přirozeným projevem komunikace mladého člověka s ostatní společností, jediným projevem prosazování negativního přístupu k autoritám, který je mladým lidem od nepaměti vlastní.

Nevěřím totiž tomu, že všechno je způsobeno jakýmsi nárůstem celosvětových problémů, souvisejících s podstatou a projevy globalizace. Nevěřím ani tomu, že nám dnes v jednotlivých evropských zemích vyrůstá jakási svobodná, svobodně myslící a jednající mládež, ochotná nasadit za svůj názor i své zdraví či bezúhonnost, ochotná se za své názory „poprat“.

Osobně mi mimo jiné vadí, že naše (i ostatní evropská) média tyto jevy pouze konstatují, popisují, zaznamenávají, že to prakticky již dnes prezentují jako přirozený projev střetu názorů, se kterým je i do budoucna nutné počítat a se kterým se vlastně stejně nedá nic dělat. Pokud by to tak bylo, musí se skutečně blížit konec naší civilizace, protože ta je (a díky svým evropským kořenům i musí být) postavena především na morálních hodnotách, na slušné a nenásilné komunikaci člověka s člověkem.

Podle mého názoru, aniž si dělám sebemenší nárok na správnost tohoto úsudku, lze hledat příčiny těchto jevů ve dvou rovinách. První (a tady asi vůbec dnešní mladé lidi nepotěším) lze spatřovat v tom, že většina těch mladých lidí, kteří se podobných akcí aktivně, tedy i s kamenem, zápalnou lahví nebo železnou tyčí v ruce zúčastňují, na jinou formu výměny názorů zkrátka nemají. Oni nedokáží, tak jak to dokázala mládež kdysi, argumentovat, vyvracet názory autorit, svými čistými úmysly odzbrojovat a přesvědčovat. Oni jen dovedou kvalitně cokoli ničit. Je to v podstatě právě tak jednoduché a anonymní, jako mačkat spoušť samopalu v akční počítačové hře.

Druhá rovina, o které uvažuji, je podstatně složitější a vzbudí patrně negativní odezvu. Zamýšlím se nad tím, co může přitahovat mladého jedince (a často se zdaleka nejedná jen o teenagery) na úderu železnou tyčí do živého člověka nebo na použití zápalné lahve proti policistům. Je to bytostní potřeba maximálního vzrušení, stresu, potřeba vnímat nebezpečí, jednat pudově, získat okamžitou fyzickou převahu nad druhým člověkem, zneškodnit ho, vidět ho poraženého. Je to atavistická potřeba boje. Nikoli ale boje argumentačního, politického, boje za něčí práva, ale boje v naturální podobě, krvavého boje, boje do krajností. Patrně právě to má člověk ve svém genovém vybavení a dříve nebo později to musí použít, realizovat, ventilovat a prožít.

Bohužel je jen jediná situace v mezilidských vztazích, která to v plném rozsahu umožňuje. Je to válka. Každá generace, která válkou prošla a přežila ji, se následně snažila především realizovat svůj sen o klidném životě, o rodině, o každodenním soužití se sousedy, vytvářela a chránila hmotné hodnoty, které předtím viděla jen zničené, a své názory se ve většině případů snažila prosazovat způsobem hodným civilizovaného člověka. Dnes tady máme již třetí generaci lidí, kteří válku neprožili. Ta první, tedy lidé, kteří se narodili na konci války nebo těsně po ní, byli ještě vychováváni lidmi, kteří válku prožili. Ta druhá, tedy děti té první, se již mohla chovat jinak, přesto tady jistý vliv a generační posun vzpomínek na válečná utrpení byl. Ta třetí již žádné zábrany nemá a mít nebude. Přesto ale tu potřebu boje v sobě má a dříve nebo později ji bude muset uspokojit. Pokud přijde válka (a ta strašlivá možnost tady přece stále ještě je), je to jednoduché a jasné. Po ní již nebude co řešit. Pokud ne, budeme mít válku na našich ulicích. Bude se bojovat při jakékoli příležitosti. Stejně krutě a urputně, jako ve válce klasické, pouze pokaždé pod nějakým jiným praporem a pod nějakým jiným heslem. Na našich ulicích poteče krev. Na straně útočníků i na straně těch, kteří se budou s čím dál tím méně úspěšně pokoušet stávající společenské honoty bránit.

Jak to řešit, jak tomu zabránit? Nevím, ale za zamyšlení to skutečně stojí. Pokud nás ovšem myšlení příliš nebolí a nespokojíme se raději jen s tím konstatováním. Brzo již totiž žádné řešení k dispozici nebude. Bude pozdě.