Buď neumí číst, nebo nerozumí česky, zaspali v sedmdesátých letech, nebo by bylo vhodné přezkoumat jejich svéprávnost. "Máme právo na práci" je jedna z největších pitomostí dneška, postrádající základy zdravého rozumu.

Aby někdo mohl pracovat, musí jiný jeho práci chtít, tedy za ni zaplatit a to dobrovolně o své vůli. Jakékoli jiné pracovní místo, které nevznikne na základě uvedeného principu, je jen umělé poskytnutí možnosti využit prvním čas s tím, že ho druhý, který výsledek takového využití času prvního nechce a nemá o něj zájem, zaplatí. Jestliže není přirozená poptávka po výsledku něčího zaměstnání, nemá nejmenší smysl do takové pracovní pozice investovat jedinou korunu ze společné kasy. Výsledkem chybného postupu, tedy vytváření umělých pracovních pozic z veřejných prostředků v okamžiku, kdy někdo z politiků podlehne volání davu "Máme právo na práci", je jen sled paradoxů.

Paradox první: Lidé v uměle vytvořeném zaměstnání dělají něco, o co jiní nemají zájem. To je demotivující pro obě skupiny, protože jedna vytváří zbytečnosti, zatímco ta druhá jejich vznik platí, přestože je nečerpá, nechce a nevyužije.

Paradox druhý: S uměle vytvořenými pracovními místy jsou spjaty další obrovské náklady na administrativu, na úřady, úředníky, byrokracii, propagaci toho, jak jsme "dobří" a na umělou práci jiných s tím, aby ten neobhajitelný nesmysl v očích veřejnosti obhajovali.

Paradox třetí: Ti, kteří pracují proto, že o výsledky jejich práce je zájem a jiní je zaplatí, protože je čerpají, chtějí a využijí, jsou zcela neoprávněně ve stejném postavení, jako ti, jejichž pracovní místo vzniklo uměle.

Paradox čtvrtý: Náklady na umělé pracovní místo jsou v součtu všeho okolo vyšší, než náklady na místo, které vzniklo přirozenou poptávkou. Z dotací, ze kterých je tvořeno, totiž krev těch, kteří o tom rozhodují, neteče – přičemž si sami mnohdy přijdou na své, když na ně navázané firmy školí nesmysly, které v reálném životě pak znovu nikdo nechce. Hlavně aby se utratilo co nejvíc. Výjimkou pak nejsou ani takové případy, kdy člověk v uměle vytvořeném místě bere víc, než ten, kdo má snahu se uplatnit na trhu, čímž se přirozený trh i pracovní prostředí jen dál deformují.

Věta "Máme právo na práci" na transparentech v ulicích ze soboty je pro mě z výše uvedených důvodů diagnózou chorobného stavu mysli nebo hlouposti. V horším případě je to vědomé vydírání a cílený útisk těch, co praktickou realizaci této věty platí ze zdanění takové své práce, kterou jiní opravdu chtěli. Méně by stály společné veřejné rozpočty větší počty nezaměstnaných, než vytváření umělé zaměstnanosti. Žádné právo na práci neexistuje. Je to jen iluze. Umělá zaměstnanost umí jediné - tu iluzi zhmotnit do obludných podob.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora