V poslední době neuplyne snad den, abychom něco neslyšeli o pravicových extrémistech: pochodovali Ústím nad Labem v den výročí narozenin Adolfa Hitlera, zřejmě jejich příznivci zapálili na Ostravsku dům romské rodiny a pozvali si do Prahy bývalého vůdce Ku-Klux-Klanu. Tito extrémisté pracují různým způsobem, většinou více či méně skrytě či maskovaně s nacionalismem, xenofobií, rozvíjejí různé teorie spiknutí, schovávají se za hesla o obraně dělníků, jsou proti NATO a EU a zároveň veřejně přiznávají, že by rádi svrhli režim, který tu je po roce 1989.

Nebezpečná otázka, na niž je třeba hledat odpověď, zní: „Máme se jich skutečně bát, když někteří politologové přiznávají, že by již při volbách do Evropského parlamentu mohli dostat přes jedno procento hlasů, a tím pádem dosáhnout na státní podporu?“ Domnívám se, že ne, ale musíme si s veškerou naléhavostí uvědomit, jaké chyby děláme a kdy by jejich aktivity mohly být skutečně nebezpečné. Pokusím se to dokázat.

Pravicový extremismus není na našem území ničím novým. První fašistické sdružení studentů bylo založeno v Praze v listopadu 1925 a v květnu následujícího roku zahájil v Brně svou činnost Fašistický svaz mládeže. Z těchto organizací se pak brzy ustavila Národní obec fašistická, která měla podobné cíle jako dnešní extrémní pravice: zákaz bolševiků, rozpuštění parlamentu, omezení práv Němců, Maďarů a Židů. Voliče měla oslovit jednoduchá řešení složitých problémů. I v tom jsou si dnešní extrémisté se svými předchůdci podobní. Počínaje rokem 1929 ale došlo v jejich řadách k rozvratu a tento rozvrat trval až do halasného nástupu Adolfa Hitlera v sousedním Německu, kde k vítězství extrémní pravice přispěla hospodářská krize z roku 1929.

I republikáni Miroslava Sládka zahájili svou činnost velmi brzy, a sice hned po listopadu 30. prosince 1989, do parlamentu se dostali ve volbách 1992 a setrvali tam až do roku 1998. Od té doby o nich moc neslyšíme. Z parlamentu je vytlačily velké politické strany. Hrubý slovník Miloše Zemana a národovectví Klausovy ODS vyplnily prostor, na kterém se dříve pohyboval pan Sládek a jeho přívrženci. V tradici pánů Zemana a Klause pokračuje pan Paroubek a část ODS, a proto to má krajní pravice těžké, není pro ni prostor a je velmi rozdrobená. Kromě Národní fronty, zakázané Národní aliance, najdeme na internetu Národní stranu, Národní domobranu, Národní gardu, Národní odpor, Autonomní nacionalisty či Svobodné nacionalisty a mnoho dalších skupin, které se tvoří kolem skinheadských kapel.

Nejhlasitěji ale o sobě dává vědět od roku 2003 tzv. Dělnická strana pana Vandase, která svolala v poslední době skoro všechny tolik medializované pochody. Její název zní neutrálně, jejím ústředním motivem je řešení romské otázky, na což někteří lidé slyší, ale místo nějakého řešení zve na své akce ta nejmilitantnější uskupení, jako jsou Národní odpor a Autonomní nacionalisté. Nebezpeční by tito aktivisté mohli být jen za předpokladu, že by hospodářská krize eskalovala, že by se profesionalizovali a stát by proti nim nedokázal účinně a dostatečně razantně zasáhnout. Taky by mezi sebou museli najít vzdělanějšího a schopného rétora, který by dokázal oslovit nižší sociální skupiny ohrožené krizí.

Jak se bude vyvíjet krize nevíme, o příznacích toho, že tito radikálové mají již své spojence mezi policií a vojáky, hovořil v minulých dnech ministr pro lidská práva a menšiny Michal Kocáb a o nedostatečné či dokonce lajdácké práci městských a ministerských úředníků svědčí zase rozsudky soudů, které nedostávají od úředníků řádně zdokladovaná podezření, na základě kterých by jejich pochody či činnost vůbec mohly zastavit či zakázat. Nadaného rétora zatím toto milieu rovněž naštěstí nevygenerovalo.

Ještě hlubší příčina nacionálních tendencí v naší společnosti ale spočívá v tom, že ani po dvaceti letech jsme dostatečně transparentně nepředvedli, že jsme schopní všechny pracovité jedince z těchto menšin plně integrovat do společnosti: v obecních a krajských radách, nemluvě již o parlamentu, nenajdeme Romy, Vietnamce či jiné u nás domestikované cizince, kteří již mají léta naše občanství, nevidíme je v uniformách policie ani strážníků, nejsou důstojníky v naší armádě, ani nevystupují moc často v televizích. Teprve až se nám takový viditelný způsob integrace podaří a budeme stimulovat kult úspěšnosti mezi menšinami, budou to mít všechny druhy nacionalistů u nás těžší. Zatím se ale chováme opačně: pan Čunek se dostal do vysoké politiky za to, že Romy ve Vsetíně vyvezl na okraj města do unimobuněk. Za všechny problémy s extrémisty si tedy můžeme především sami, a proto víc než novodobých fašistů se musíme bát sami sebe.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel