Zredukujeme-li Den boje za svobodu a demokracii pro účel komentáře jen na výročí listopadových událostí roku 1989, můžeme si snad dovolit říci, že čím víc uběhlo času od té doby, tím víc se z nás vytrácí pocit, že máme co slavit.

Důvod je ale zřejmý, nešlo o revoluci, ale o pouhé předání moci, jak už v listopadu téhož roku řekl v televizi Petr Pithart, za což sklidil tvrdou kritiku. A právě klidné předání a pokus o šokovou terapii pomocí rychlé privatizace bez jakéhokoliv kontrolního legislativního rámce, měl za následek, že se mohly praktiky bývalých veksláků a příslušníků StB bez problémů přenést i do pluralitní společnosti s tržní ekonomikou.

Veksláci měli zkušenost s šedou pologangsterskou ekonomikou, bývalí pracovníci zahraniční rozvědky s praním špinavých peněz pro špiony v cizině a příslušníci StB, kteří uposlechli doporučení svých velitelů přemístit se rychle do soukromé sféry, kam na ně nedosáhnou lustrace, zase věděli, kdo s nimi spolupracoval a tudíž jim za mlčenlivost vycházeli při privatizačních projektech vstříc.

Německo kvůli Marshallově plánu, který neznamenal jen ekonomickou pomoc, ale i stipendia pro tisíce právníků ve Spojených státech, vyškolení novinářů ve Velké Británii, financování překladů odborných knih, měl spolu s německou důkladností za následek, že došlo k tomu, co se nazývá dodnes německým hospodářským zázrakem. A díky němu valná většina Němců uvěřila i pluralitní demokracii a přijala ji za svou.

V Československu či později v České republice a ostatních státech střední Evropy k ničemu takovému nedošlo a velká očekávání se proto proměnila ve vleklou frustraci z demokracie. Není tomu však poprvé, podobně jsme se po dvaceti letech budování demokratického státu chovali i na konci první republiky a po druhé světové válce.

Druhá republika se pluralitní demokracie lehce sama vzdala a třetí republika, pokud tak budeme nazývat období od května 1945 do února 1948, na tuto nedůvěru navázala, a proto to tady komunisté měli tak snadné s likvidací zbytků již tak dost poškozených demokratických institucí.

Současné projevy koketerie některých českých politiků s autoritativním Ruskem Vladimíra Putina či s komunistickou Čínou v době, kdy Evropská unie je ohrožována nejen finančními problémy v jižních státech, ale i tzv. Islámským státem, bohužel připomíná, že se chováme podobně jako ve třicátých letech, kdy se tu objevilo heslo: Raději Hitler než Habsburk.

Historické paralely jsou sice vždy ošidné, ale člověk se těžko ubrání, aby si dnes výstupy některých našich politiků zase bez velké fantazie přeložit do hesla: Raději Putinovo Rusko než Evropská unie. Jako kdybychom zapomněli na následky takového zcestného zkratkovitého uvažování.