Snad lidi nezapomněli, že se i Hitler dostal k moci demokratickou cestou. Asi „slyším trávu růst“, ale registruji snahy pomalými krůčky oslabovat účinnost a drobné obcházení zákonů, kterými máme být chráněni před veřejnými nebo skrytými činovníky minulého režimu. Ono zde bylo celých 10 % registrovaných komunistů. Byli všude, mám na mysli ve všech patrech správy státu. O těch na té nejnižší úrovni se to vědělo nejvíc. Byli to, alespoň někteří, slušní pracovití občané, proto se jich nikdo nebál. V menších obcích se po volbách mohl stát starostou bývalý tajemník MNV. Nikomu to nepřišlo divné, ale když si potom vybíral spolupracovníky do úřadu, bylo většinou pozdě litovat prvotní volby. Obec to poznala při řešení územního plánu a vstupem kamarádů při skupování (privatizaci) obecního majetku. Z polí se náhle staly stavební parcely atd.

V mediální oblasti se ti, kteří měli informace a „známosti“, snadno stávali držiteli licencí na rozhlasové a televizní vysílání. To však platilo do doby, než se stanovila jakási pravidla a zákony pro tuto oblast. Taková nejzajímavější je historka o vysílání soukromého rádia ze studia v bývalém bunkru civilní obrany v kopci na Žižkově, které vedl bývalý vzorný milicionář Československého rozhlasu za finanční podpory naivních Američanů z VoA. Tím, že jsem psal Technickou poradnu v Týdeníku rozhlas, jsem se trochu stával známým v této oblasti a býval jsem zván na různé akce soukromých rádií. Zmiňuji to jen proto, že jsem se tam často setkával s bývalými občany z kategorie nomenklaturních. Převlékli kabáty? Možná na chvíli.

A jak šel čas, zákony se tříbily a o licence se již soutěžilo otevřeněji. Do licenčních podmínek se podařilo vložit podmínku čistého lustračního osvědčení pro osoby zodpovědné za provoz a program. U těch menších bývalo lustrační osvědčení již přiloženo k žádosti o licenci. Když jsem se stal referentem licenčního odboru Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, měl jsem „na starost“ provozovatele televizního vysílání. Vzpomínám, jak nějaký ministr (jméno mi vypadlo) v televizi řekl, že každá obec může mít lokální vysílání, které nahradí tehdy rušené vysílání rozhlasu po drátě. Na to samozřejmě nikdo nebyl připraven, takže RRTV, ČTÚ a obecní úřady musely tento masakr řešit. Nebudu se dál rozepisovat o celém řetězu událostí, jen skončím tím, že se dohodl maximální výkon lokálního vysílače 8 W.

Souběžně s tímto náporem se také měnili lidé kolem lince na televizní vysílání CET 21, což byla televize Nova, a zde je vlastně důvod, proč jsem se tak zeširoka rozepisoval. Těch změn tam bylo tolik, že mi někde zmizelo, bylo-li vůbec, lustrační osvědčení tehdejšího šéfa. Tak jsem mu napsal, netuše, kolik kamarádů má, takže mi tehdejší šéfka Úřadu složku CET 21 odebrala a já měl po starostech.

A to se teprve psal rok 1997!

Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Toto rčení se hodí na lustrační zákon, a nejen na něj. Postupem času opět zmínka o lustračním zákonu z licenčních podmínek zmizela. Klade se důraz na byznys plán a jakýsi vágní pohled na program. Tam se schová i televize Barrandov, kde se jen po troškách dostává divákovi „správný“ náhled na dění kolem nás. Připomíná mi to poznámku profesora chemie, který nám říkal, že znehodnotit čirou vodu ve studni může jediná kapka nafty. Jako by již před sedmdesáti lety znal televizní zprávy této stanice.

Není bez zajímavosti, kolik zbohatlíků chce vlastnit média. Uvědomují si sílu řečeného a případně viděného či psaného na vědomí a smýšlení občanů. Normální člověk může pochybovat, ale třeba si řekne, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Jde tu třeba jen o rozmar boháče? Rozhodně ne. Nic se neděje náhodou. jen z dobrého rozmaru, ale když se podívám, kde převážně podniká, komu vděčí za obchody, tak se ptám, zda je to jen náhoda, že ve svém médiu chce utvářet ten správný obraz na zemi, která mu pomáhá bohatnout. A že je to shodou okolností země, se kterou máme problematické vztahy, je jen náhoda?

To je aktivní působení, ale někdy jde „jen“ o nezveřejnění negativních zpráv o vlastníkovi novin. Co není v novinách, jako by neexistovalo. To přeci známe z totáče, ale dnes se jen „svobodně“ chválí.

Také je zajímavé, jak se vybírají hosté pro různé rozhovory. Původní smysl existence soukromých a veřejnoprávních (státních) médií se vedl jako duální, resp. dva systémy podle způsobu financování s cílem dosáhnout plurality názorů na základě dostatku informací. Asi to není řečeno přesně, ale protože dnes hovořím o dvou kategoriích informací, tedy pouhé informace a dezinformace, je to již jedno. Příklad pohledu na informace, resp. reportáž o něčem nebo někom má svá úskalí. Stává se již pravidlem plísnění redaktorů veřejnoprávních médií, když se ve svých reportážích dotknou třeba Agrofertu nebo nedejbože Home Creditu. Útok není veden přímo, ale přes příslušnou radu, kam se právě snaží dosazovat své věrné. Jiné je to se zprávami z oblasti politiky a snad nejsilnější „připomínky“ jsou v kategorii zahraničních.

Ve veřejnoprávním mediu, tedy v rozhlasu a televizi, se ředitelé „umravňováním“ redaktorů snaží pracovat tak, aby skutečnou cenzuru nahradili autocenzurou. Do této schizofrenní situace se dostávají média jen proto, že hlava státu razí rozdílný pohled na zahraniční politiku než vláda. Zde také fungují přátelé prezidentovy politiky, kteří mají tu i onde další přátele a tak bych mohl opisovat do nekonečna, jak třeba vypadá podpora rusofilů ve vztahu k diplomatickým službám, a nikam by to nevedlo. Jistě znáte situace, kdy se nestačíte divit, co vše lze brát jako závažnou chybu příslušného redaktora, aniž by se někdo pokusil zjistit podstatu, ne-li pravdivost reportáže. Někdy to má být jen „plácnutí přes prsty“, jindy jako výstraha.

Dnes kauzy trochu zanikají v rámci koronaviru. K našim drobným majitelům médií se přidávají velké, rádoby seriózní weby, které jsou profesionály v chrlení dezinformací. Proto nepovažuji vlastnictví jakéhokoliv média a snahu oslabit váhu veřejnoprávních médií za pouhou kratochvilnou hračku.

Vezměme si třeba bezpečnostní prověrky. Již druhé funkční období prezidenta nemá jeho kancléř bezpečnostní prověrku. Bagatelizování této situace je výsměchem z těch nejvyšších míst tohoto státu, stejně tak jako znevažování práce bezpečnostních složek, které je živnou půdou pro síly pracující na jediném(?) cíli: Zpochybňovat smysl našeho členství v EU! Zdá se to jako prkotina, ale pomalé a drobné nahlodávání úvah o smyslu našeho spojenectví v EU a NATO může postupně přerůst ve veřejný odpor. Když si uvědomím, že se obtížně hledají pracovníci s bezpečnostní prověrkou do kontrolních složek zpravodajských služeb, je mi jasné, že onen proces již nastal. Skryje se to pod chyby úředníků, ale ovzduší důvěry či nedůvěry v bezpečnostní složky je zřejmě inteligentně regulováno. Někdy se to svede na placeného hackera, jindy na chybu technologie, ale vždy jde o data, tedy informace o nás.

Prý nikoho nezajímá, co kupujeme, s kým si nejčastěji telefonujeme, co čteme a jak a kam nejraději cestujeme. Tím vším si nás roztřídí do různých zájmových kategorií a my si z minulosti pamatujeme, že se rozdělením stáda, a to jsme my, jeho síla snižuje. Jednotlivé skupiny se také lépe ovládají. Pro zajímavost si udělejte průzkum třeba v komentářích na Novinky.cz, ale i jinde. S tím jistě pracují dezinformační weby, které připravují půdu pro sestavování volebních programů. Jistě nejde o to, kdo slíbí víc banánů nebo koblih, ale o to, kdo bude mít mandát třeba pro rozhodování o našem energetickém programu, jak se pomalu můžeme stát závislými na jediném dodavateli všeho.

Závislost může jít ruku v ruce s poslušností a jsem u našeho směřování v zahraniční politice. Kdo bude vítězem voleb, bude dosazovat do klíčových pozic své lidi. Řeknete si, že si bez ohledu na volební výsledky, „nahoře“ stejně vše upatlají, jak se jim to hodí. Ono to tak vypadá, ale když budete sledovat, jak se utvářely koalice a koho jste tam ve volbách poslali, můžete to příště změnit. Je to vždy jen a jen o informacích, o jejich množství a kvalitě, o vaší úvaze a výběru.

Znevažujeme ono sledování Velkým bratrem, když ani nevíme, kde má sídlo. Jen vím, že trvalé a systematické zlehčování práce bezpečnostních složek není náhodné, že to mohu přirovnat k oslabování imunity státu. S tím souvisí i útoky na veřejnoprávní média a na nezávislý tisk. Již se připravuje půda pro rekonstrukce mediálních rad. O tom, že televize a rozhlas dělá svou práci dobře, svědčí útoky a pomluvy ze strany jejich odpůrců.

Jak se v tom vyznat? Sám jsem občas naletěl na fake news nebo hoax, ale často jsem to pro jistotu jel ověřit přímo na místo. To bylo v době, kdy u nás „řádili“ imigranti. Dnes máme koronavirus a potom nám jistě předhodí jinou strašidelnou lahůdku. Strach je totiž tím nejspolehlivějším pomocníkem manipulátorů a populistů. Tu je na místě zdravá úvaha a nepodléhání davové psychóze.

Závěrem musím vzpomenout bývalého kolegu, který po všech debatách o událostech, tehdy za totáče, ale platí to v nemalé míře i dnes, hledal, odkud kam vede pupeční šňůra.

Kde asi končí pupeční šňůra od problémů bezpečnostních složek?