Patřím k dlouhodobým posluchačům Toulek českou minulostí, seriálu Českého rozhlasu, který na své pouti staletími dospěl na závěr devatenáctého století. V několika posledních schůzkách, jak autoři nazývají jednotlivé díly seriálu, se pořad věnoval jedné z převratných novinek té doby – ženskému emancipačnímu hnutí. Navazovalo sice na dřívější aktivity, jako byla činnost, včetně publikační, například Magdaleny Dobromily Rettigové, ale mělo mnohem ambicióznější požadavky. Především přístup žen ke vzdělání, včetně toho nejvyššího. Po sto letech povinné školní docházky bylo normální, že téměř celá populace Předlitavska, tedy i Českého království, uměla psát, číst a počítat. Tedy ty dovednosti, které zajišťovala povinná šestiletá školní docházka do triviální (doslova „třícestné“) školy. Ale aby dívky měly možnost studovat na veřejných středních, či dokonce vysokých školách? To bylo něco neslýchaného. Tak převratného, že to ve společnosti budilo vášnivé diskuze.

V pořadu zazněla mimo jiné také jména těch neosvícených konzervativců, kteří se proti takovým novotám ohrazovali: „Spisovatel Alois Jirásek, majitel Národních listů doktor Julius Grégr, politik František Ladislav Rieger, ale i třeba slavný český chirurg Eduard Albert, ti všichni její plán rezolutně odmítali jako bláznivý podnik, vnášející zmatek do jednou provždy posvěcených poměrů ve společnosti.“ Tím zatracovaným plánem, dnes bychom použili slovo projekt, bylo zřízení dívčího gymnázia Minerva. Zda to byly výroky právě těchto mužů, nevím, ale autor pořadu mezi dobovými výhradami proti takovým novotám mimo jiné uvádí:

- „K čemu vůbec ženám studium bude? Ty vdané pro chod domácnosti řádné učenosti nepotřebují! A svobodné? S vyšším vzděláním se pod čepec snadněji nedostanou, to spíš naopak. Chlapi přece chtějí ženy šikovné a pracovité, ne chytré!“
- „Aby muži a ženy dělali bok po boku, to je přece neslýchanost, to přinese jen mravní zkázu! Z toho přece vzejde hotová Sodoma Gomora!“
- „To je vzpoura vařeček! Začne to opuštěním sporáku a žehličky, a skončí to rozpadem instituce manželství!“

Od těch dob uplynulo téměř půl druhého století. Že by ženy měly mít pouze základní vzdělání, protože jiné nepotřebují, je dnes obdobně racionální jako tvrzení, že Země je středem vesmíru a je samozřejmě placatá, protože z koule by lidé spadli a voda odtekla.

Jak je to ale s výhradami těch zpátečníků? Jak by se dnes na ty dávné spory dívali jejich tehdejší účastníci? Například Vojta Náprstek či Jan Neruda, abych jmenoval také nějaké podporovatele těch převratných novinek. A zejména Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská, Pavla Maternová či Renáta Tyršová, z dnešního pohledu nesporně bohabojné ženy, pro které bylo něco takového jako typické partnerské vztahy počátku jednadvacátého století naprosto nepředstavitelné. Ve své době se námitkám o rozpadu rodiny jistě mohly i mohly upřímně smát, či pohrdlivě posmívat. Jak by něco takového mohlo nastat? Ale se znalostí dnešních reálií by je zřejmě smích přešel.

Korelace je slovo, které převzala čeština z latiny a ve slovníku je vysvětlena takto: „Korelace znamená vzájemný vztah mezi dvěma procesy nebo veličinami. Pokud se jedna z nich mění, mění se korelativně i druhá a naopak. Pokud se mezi dvěma procesy ukáže korelace, je pravděpodobné, že na sobě závisejí, nelze z toho však ještě usoudit, že by jeden z nich musel být příčinou a druhý následkem. To samotná korelace nedovoluje rozhodnout, protože korelace neimplikuje kauzalitu.“

Že je dnes morálka (nejen ve vztazích mužů a žen na společných pracovištích, ale kdekoli jinde) mírně řečeno volnější než v dobách Jana Nerudy, že instituce manželství nepožívá takové vážnosti jako tenkrát, ale je naopak zesměšňována a mnohdy popírána, to je realita, která by nesporně tehdejší diskutéry šokovala a těm, kdo malovali údajného čerta na zeď, bezesporu dávala za pravdu. Abych se předem ubránil všem rozčíleným čtenářům, znovu v té souvislosti opakuji větu z definice kauzality: „Pokud se mezi dvěma procesy ukáže korelace, je pravděpodobné, že na sobě závisejí, nelze z toho však ještě usoudit, že by jeden z nich musel být příčinou a druhý následkem.“

V čem je tento sto let starý a z dnešního pohledu banální spor aktuální? Také dnes se tu a tam ozve hlas sýčka, který poukazuje na nechtěné důsledky dobrých a pokrokových rozhodnutí, které nás a naše potomky mají přivést k zářným zítřkům. Také jsou nálepkováni a zatracováni jako zpátečníci, konzervativci a vůbec brzdy pokroku, kteří nechápou, že nežijeme ve středověku.

Když dnes čtete a slyšíte ze všech stran nadšení, jaké nám přinesou noví obyvatelé Evropy, a posměch těm, kteří před těmito příchozími varují, vzpomeňme si na nečekaný vývoj, jakým v Evropě prošlo například manželství nebo vůbec chápání postavení muže a ženy ve společnosti za posledních sto padesát let.

Je pravděpodobné, že tak podstatné změny, jaké nastaly za ono zmiňované půldruhé století, nastanou i ve vztahu původního a nového evropského etnika. Berme vážně obavy těch, kteří takové změny nevidí pouze v růžových barvách. Ať už je většina veřejnosti chápe či nechápe jako staromilce, ať jsou zatracováni či zesměšňováni, mohou se jejich chmurné představy vyplnit ještě za života dnešních předškoláků.