2.7.2022 | Svátek má Patricie


SPOLEČNOST: Malá justiční empirie

29.1.2007

psáno nezbolševizovanou češtinouNic není v rozumu, co dosud nenabyly smysly, praví jakési po latinících zděděné mudrosloví. Aby smysly přišly si na své, pak starala vláda proletáři pověřených sekretariátů nadmíru pilně. Však měly sekretariáty odkud čerpat, ledakteré opatření právě jen změnilo titul. Takže například opatření proti osobám práce se štítícím (za komunistů příživnictví). Byl to ostatně už jeden z presidentských dekretů (číslo 88/1945 z 12. října 1945) vyhlašující pracovní povinnost a zmocňující pracovní úřady činit opatření k jejímu prosazení. Podléhali mu muži od 15 do 55 let a neprovdané ženy od 15 do 45 let. Regulovalo se nejen trestně, ale i vydáním či nevydáním potravinových lístků.

Což, včetně rozhodování sekretariátů o tom, dítko jakého původu je způsobitelné k vyššímu vzdělávání, přivedlo (zajisté až po únoru 1948, kdy „přechodné údobí“ jak to vhodně nazvali marxisté skončilo) mnohé lidi k profesím, které si původně nepřáli vykonávat. Jedním z nich byl i Míla, který se za oné vlády lidu, lidem a pro lid, živil jako hudební clown. Na což měl v občance jakési razítko jakési agentury o varietní umělce pečující a byl rád, že je rád. Rozezníval sklenice, ale i židle, stoly a jiné předměty, jež za hudební nástroje nemožno považovat, do melodií tehdy populárních, jako Třešňové květy, případně Plují lodi do Malagy (ta druhá posléze ideologickým oddělením ÚV KSČ zavržena, neb povzdech o tom, že lodi plují na vše strany a nenese mne žádná z nich nejen svrchovanému lidu, ale i pověřeným soudruhům, právem připomínal cestovní možnosti občanů tábora míru a socialismu).

Nicméně Míla zván i na Dětský den (či jak se to jmenovalo) na Pražský hrad, kde za přítomnosti hlavy státu (tehdy už Novotného) udivoval svou produkcí vybraná dítka. Konalo se v prostorách zvláště k tomu upravených, kdež i socha pionýra (tuším od Vinglera) proti jejímuž moudí (je to akt, stojí tam dosud) protestovala soudružka Novotná, takže pionýr nejprve moudí zbaven, a když považován za mrzáčka, tak přiletováno moudí jiné, menší, pobouření první dámy nevyvolávající.

Čímž, doufám, čtenář sdostatek uveden do atmosféry těch časů a možno přikročit k tomu, proč Mílu očekával pád, ba propad a jak na něj dopadlo rameno spravedlnosti. Mohla za to jeho touha po vzdělání. Hudební produkce zvládal už rutině. Leč konala se večer a v noci a ve dne se už nudil. Nějaký čas se bavil seznamovacími inseráty Mladého světa a sjednával si až pět rande denně, ale ani to ho posléze neuspokojovalo, a tak (doba už pokročila natolik, že na třídní původ se nehledělo tak přísně) si vystudoval elektrotechnickou průmyslovku. Odmaturoval a zas nebylo mnoho co konat; takže pokročil na techniku a ukončil ji s inženýrským diplomem, pořád v té elektrotechnice. Mezitím se ve Varieté, což byl jeho pravidelných chléb s máslem, seznámil s funkcionáři OPBH v Praze 1 (chodili tam nenápadně rozfofrovat úplatky) a úředníci pečující o „bytové hospodářství“ se mu svěřili s tím, že mají v Liliové ulici opraveno pár domů, ale nikdo se tam nemůže nastěhovat, neb elektrorozvodné závody nemají v rámci plánovaného hospodářství nikoho, kdo by ty baráky odborně napojil na síť. Všichni v rámci těch plánů pilně pracují na úplně jiných úkolech jakémusi bydlení v Liliové nadřazených.

Míla tuto odbornost měl a baráky v Liliové (i jinde) za nějaký ten peníz, v rámci smlouvy o dílo, vždy odborně napojil. Počátek jeho potíží nastal, když se o jeho odbornosti doslechlo ministerstvo zemědělství. To se nestaralo o domy v Liliové, ale pro různá JZD třeba o sušárny sena. Ty bylo rovněž nutno napojit, za účelem toho sušení, však i zde neměly EZ kapacitu učinit tak. I ministerstvo zemědělství uzavřelo s Mílou řádnou smlouvu o dílo a dohodilo ho patřičným JZD.

Zde ovšem vyvstával problém. Hospodaření JZD kontrolovala banka a ta (v rámci platných předpisů) nepovolovala, ba ani nemohla povolit, platby nějakému soukromníkovi. Nicméně (ty český sedláčku, vychytralý ptáčku) zemědělci si věděli rady. V zájmu o suché seno si odhlasovali nějaké odměny, které jim jako odměny banka povolila a vyplatila, leč jézéďáci si je nerozdělili, ale peníz odevzdali Mílovi na nákup materiálu. Míla pak šel do podniku Elektro n.p., kde nakoupil dráty, vypínače a jiné věci pro instalaci potřebné. Potíž byla v tom, že jakési olejové spinače na 600 voltů prodejny Elektro nevedly, ale právě ty zase byly zapotřebí do těch sušáren. Tady si musel vědět rady Míla. V případě, který ho posléze přivedl do basy, koupil (jako vždy dříve) v Elektře šest japonských transistoráků (tehdy novinka) a v elektrárně v Holešovicích je s kýmsi, kdo k nim měl přístup, vyměnil za ty spinače.

Nikdy dříve však onoho zaměstnance elektrárny nenapadlo zajít si do hospody, ožrat se, rozestavit tam transistoráky po stole (s dosud zavěšenými záručními listy) a vyhrávat.

Pochopitelně se dostavili soudruzi od SNB a stejně pochopitelně pak se Míla ocitl ve vazbě. Když jsme se tam sešli, trávil v ní už dvě léta. Neb nevěděli dost dobře, zač ho odsoudit. Na práci měl smlouvu s MZ. Źe by snad spinače mohly být kradené (tvrdil) nevěděl, považoval je za vyřazené a určené do sběru a ostatně je sám neukradl. Navíc nějak nekapíroval na podnět, že přiznání je polehčující okolnost a k ničemu se nepřiznával.

Hájila ho paní doktorka Turečková, což byla advokátka, ale zejména manželka soudruha profesora Josefa Turečka, tehdy šéfujícího patřičné katedře UK a snad i člena teamu připravujícího pro soudruha presidenta naši socialistickou ústavu z roku 1960. Takže pozadí dodávající paní doktorce Turečkové jakousi váhu. Navíc to byla žena zkušená, a tak ve snaze nějak tu věc už ukončit, Mílovi poradila. Přibližně toto:

Jste už dva roky ve vazbě a vzniká potíž, zač vás odsoudit. Že by vás pustili, s tím se počítat nedá. Ale dejme jim možnost. Přiznejte něco, tak aby vám to vyneslo ty dva roky, oni vás na ně odsoudí. Budou rádi, že to mají z krku, a vy půjdete domů. Kdyby to vyšlo přes dva roky, hned požádám o podmínku pro zbytek trestu.

Takže se Míla nechal předvést k panu referentovi a doznal se, že JZD (tuším Řeporyje) ošidil na účtech za materiál o Kč 12 000. Dal tam méně drátů, než zaúčtoval. Tak.

Soud plný překvapení

Vskutku podána obžaloba a v době kdy jsme se seznámili, už měl Míla i předvolánku k hlavnímu pojednání. Rozkrádačka za 12 000. Takže ho onoho rána přišli oholit a odvedli. Loučil se s pocitem, že už se neuvidíme.

Zasáhl Deus ex machina v podobě předsedy onoho JZD. Ten povolán co svědek, ale do spiknutí upředeného drou Turečkovou byl zřejmě nezasvěcen, neb odsvědčil:

„My jsme si to přeměřili, pane předsedo. A vono tam néni prosím drátů o dvanáct tisíc míň (udal počet metrů) ale vo vosum tisíc víc (a zas udal počet metrů). Takže my těch vosum tisícovek tady panu inženýrovi dlužíme. Tady jsou. Vy ho musíte pustit, von to musí dodělat. Už nám za tu dobu shnilo seno za šest milionů.“

Odkráčel k předsedovi senátu, vytáhl z kapsy osm tisícovek a položil je před něj.

Předseda senátu je nepřijal a napomenul svědka. Obžalovaného samozřejmě nepustil, seno za nějakých šest milionů nepadalo na váhu. Vždyť dotyčný byl ve vazbě i proto, aby nemohl pokračovat v trestné činnosti. Tedy například přesně zapojování té sušárny, co v ní nezapojené, shnilo sena za šest milionů. Věc samu jen chutě odložil.

Takže s Mílou jsme se večer zase hezky v Ruzyni sešli.

Usedl na okraj tureckého záchodu s hlavou v dlaních a naříkal:

“Ten vůl, ten zatracený vůl.“

Myslel toho chudáka předsedu JZD. Jenže plakal, řekl bych, jak se dnes vžilo, na nesprávném hrobě.

Poslání toho příběhu?

Za pár dnů (5. února) budou se u nás udělovat Ceny Ferdinanda Peroutky. Muže, jehož přátelství jsem se těšil, a muže bezesporu velkého. Čímž nemíněn vzrůst. Nicméně, pokud jde o plánované hospodářství, jehož jsme si posléze po 40 let užili, a které se tak zle vyplatilo Mílovi i JZD Řeporyje, nacházíme v Peroutkově sborníku (Tak nebo tak, str. 121) toto: Kapitalismus je výrobní a spotřební anarchie. Přirozené místo inteligence je na straně hospodářského plánu. Ani demokracie, ani inteligence nesmějí svůj osud spoutat s kapitalismem … dlouho sloužila inteligence kapitalismu, jehož charakteristickou známkou je, že není zcela inteligentní.

Novinář Ležák-Borin je dnes u nás zcela zapomenut. Pokud vím, z válečného exilu se nevrátil užít si „přechodné údobí“ na vlastní kůži. Dostalo se mu, dodnes oblíbené, nálepky fašista neb mu nevyhovovalo ledacos, s čím se jiní demokraté stojící proti Hitlerovi, jako prý “poznanou nutností“ smiřovali. Přesněji kolaborací s komunismem i za hranicí války proti nacismu. A je autorem těchto slov:

Ve společnosti založené na soukromém vlastnictví je vždycky část obyvatelstva, která je svobodná ať je jakákoli forma vlády a bez ohledu jak absolutistickou tato vláda může být. Feudalismus byla absolutistická vláda králů a knížat, ale i tak nechávala místo tvoření svobodné třídy měšťanů, kteří nakonec byli schopni odstranit feudální absolutismus. Aniž bychom zkoumali způsob, jakým měšťácká třída užívala nebo zneužívala demokracie, měšťácká forma společnosti dávala všem ostatním třídám, včetně proletariátu, možnost vyvíjet se svobodně, protože to byla forma založená na soukromém vlastnictví majetku. Zdá se, že proletář nemá nic, avšak i tak vlastní svou pracovní sílu, jejíž používání může svobodně odepřít, je-li organizován.

Připadá mi to velice pravdivé, proletář však arciť nemůže být organizován ve státních odborech jako nacistická protektorátní NOÚZ (Národní odborová ústředna zaměstnanecká), jež se navzdory své kolaboraci s nacisty dočkala beztrestnosti a po květnu 1945 přetvořila v známé už ÚRO/ROH. Pro ty neorganisované tu byl onen svrchu zmíněný dekret číslo 88.

V krátkosti jde o to být anebo nebýt svobodný. Smět anebo nesmět, například, v rámci společenské potřeby suchého sena, zapojovat jeho sušárny. Či sejmout starost o suché seno s beder rolníkových a přenechat ji nějakému úředníku.

Od čehož, zdá se mi, zde stále více a více dnes máme EU.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!