Volba mezi morálkou a její pokryteckou parodií

Majitelé pravdy, hlavně té, která stanoví, co je a co není morální, jsou od nepaměti také majiteli moci. Tak už to chodí u společenského tvora od dob, kdy byl z pohledu dnešní doby pouhým živočichem. Alespoň z pohledu těch Evropanů, kteří Darwinovu teorii o původu druhů důsledně aplikují jak na sebe samotné, tak na celé lidstvo.

Nejsem praktikující křesťan a slepá víra vyznavačů některých náboženství mne děsí. Uvědomuji si ale, že víra v božský původ určitých zásad, včetně příslušných pravidel morálky, je pro příslušnou společnost či komunitu něco, co její příslušníky nejen spojuje, ale také jim usnadňuje vzájemnou komunikaci a činí život přehlednějším a příjemnějším. Evropa takové morální zásady má k dispozici již třetí tisíciletí. Není náhodou, že spolu s postupným odklonem od evropských židovsko-křesťanských tradic dochází ke stále rychlejšímu odklonu o morálního kodexu, který platil ještě před sto lety. Byť nás odmala ve škole i literatuře učili o dvojí morálce devatenáctého století, v porovnání se současností se většina společnosti shodla na určitých, všeobecně uznávaných zásadách, které právě vycházely z dávných evropských tradic. Součástí té většiny byly nejen společenské elity, ale i novináři, v té době již podstatně ovlivňující veřejné mínění, a dokonce i (pro své současníky) radikálové prosazující sociální reformy. Představa, že by tenkrát na veřejnosti sociální demokraté hlásali, že lidé štítící se práce mají nárok na finanční dávky umožňující životní standard srovnatelný s těmi, kdo pracují nebo o práci usilují, byla naprosto nemyslitelná.

Evropské dvacáté století prohlásilo své náboženské a morální kořeny za veteš a, jak s bezelstnou upřímností prohlásili komunisté, vyhodilo je na příslovečné smetiště dějin.

Každé vakuum ale přímo nasává nějakou náhradu. Nejprve selhal socialismus postavený na rasové nenávisti. O něco déle se držel jiný socialismus postavený na nenávisti třídní. I jím hlásané morální zásady, byť působil nesrovnatelně déle, nezapustily (naštěstí) tak hluboké kořeny, aby byly přijímány většinou společnosti se samozřejmostí, s jakou přijímáme přirozené společenské jevy. Například závist, na kterou sázely obě zmíněné parodie socialismu, je stále považována za odsouzeníhodnou lidskou vlastnost a morální kategorii se záporným znaménkem. V podvědomí euroatlantické společnosti stále zůstávají základy morálních vztahů vyplývající z jejích židovsko-křesťanských kořenů. A tak, údajně ze Spojených státu severoamerických, přišla do Evropy parodie na morálku, která sebe sama příznačně pokrytecky nazývá politickou korektností.

Dokonale splňuje zásadu uvedenou v úvodu. Ti, kteří tuto pseudomorálku hlásají, využívají moc z ní vyplývající. Své protivníky likvidují mediálním lynčem, jak to přesně popsal Luděk Frýbort na NP 25.4.2014. Jen málo statečných dokáže říci nahlas, že král je nahý. Ti, kdož se živí politikou ve čtyřletých cyklech, to mají ještě těžší, než občan masírovaný televizním i tištěným bulvárem. Pokud se tedy o někom media shodnou, že je populista, pak je to v mých očích pochvala hodná pozornosti. Vřele doporučuji se o názory takového politika zajímat z jiných než masivně šířených a tendenčně upravených zdrojů. Jak na tom ten který politik je, si musím udělat mínění sám. Důvěryhodnost sdělovacích prostředků dvacáté století dávno poslalo do záporných čísel.

Blíží se zase jedny volby a ti, kteří nesdílejí všeobecné nadšení pro pokrytectví, jsou zahrnování salvami bláta metaného ze všech stran. Vřele doporučuji místo všeobecného rozladění a naštvanosti v klidu a s rozvahou posoudit, zda skandální výrok či kontroverzní chování daného kandidáta, tak důkladně rozmazávaný bulvárem tištěným či vysílaným, není ve skutečnosti přirozeným a normálním jednáním statečného člověka, který odmítá pokrytectví. Pokrytectví těch, kteří léta tvrdí, že vše vyřeší, aniž by za dvacet let hnuli jiným údem než pusou. Posoudit, zda náhodou ten mediální štvanec nenazývá věci pravými jmény.

Že nabízí jednoduché řešení? Ti, kteří ho takto známkují, zatím nabídli jen trvale udržitelnou neřešitelnost všech současných i budoucích problémů. Od zadluženosti přes kriminalitu a nezaměstnanost až po důchodový systém.

V Evropě nyní rychle přibývá věřících lidí, kteří vyznávají sdělenou poslední, úplnou a konečnou pravdu. Pravdu o sobě, o světě, o morálních zásadách, které mají zastávat. Jsou přesvědčeni, že kdyby v tu konečnou pravdu uvěřilo celé lidstvo, nastane ráj na zemi. Přesto, že byla sdělena lidstvu již před mnoha staletími. Za něco takového už přeci stojí bojovat a třeba i položit pozemský život. Život třeba i svůj, ale raději životy těch druhých. Je jen na nás, kdo jsme přesvědčeni, že taková poslední a dokonalá pravda ještě lidstvu nebyla dána, abychom se vrátili z oblak pokrytectví zpět na zem a pokusili se té nové totalitě bránit. Byť ji vyznává přes miliardu lidí na celém světě, ve svých důsledcích je obdobně pokrytecká jako ta vzývaná politická korektnost.

Buď se jako euroatlantická civilizace vrátíme k tomu, co ve svém textu pan Frýbort nazývá Západem, nebo nás čeká dobrovolně povinné přijetí orientálních morálních a mezilidských vztahů.

Stávající situace není dlouhodobě udržitelná. Musíme si vybrat a mnoho času nám již nezbývá. Možná, že právě tyto celoevropské volby by mohly vyslat signál, že Evropané, třeba podvědomě, toto nebezpečí vnímají.