Volby nás stále více rozdělují. Pokud však nebudeme respektovat jejich výsledky, ztratí svou autoritu i smysl

Odkdy parlamentní volby, dokonce demokratické, snímají zodpovědnost za prohřešky estébáků, zlodějů, podvodníků a lhářů? Táže se na sociálních sítích občan rozhořčený námitkou, že ve svobodných volbách uspěli jím neoblíbení politici. Legitimní otázka a snadná odpověď: samozřejmě nesnímají. Ale otázka i odpověď otevírají mnohem větší problém, než se na první pohled zdá.

Otázka, kdo má stát v čele lidského společenství, existuje od doby, kdy tato společenství vznikala. Ten nejsilnější, nejstatečnější, nábožensky nejhorlivější, nejbohatší, nejurozenější, prvorozený? Ani jedno se neosvědčilo, a tak to někteří zkusili jinak: bude nám vládnout nikoliv osoba, ale papír: ústava! Zdálo se to jako dobrý nápad, ale ten se pozvolna utápí v justičním a legislativním přívalu, jenž alespoň pochopit, natož se v něm vyznat, je naprosto vyloučené.

A pak se zrodil jiný nápad: svobodné volby! Sejdou se lidé a zvolí si. Ne toho nejlepšího („volte nejlepší z nás“ bylo heslo předlistopadových poměrů), a často dokonce ani ne toho, kdo je bez „estébáckých, zlodějských a podvodných prohřešků“. Zvoleni mají být ti, o nichž se voliči domnívají, že budou dobře spravovat věci veřejné.

Rozvrácená společnost

Skutečný problém pro moderní demokracii ale nastává tehdy, když těch, kterým se to nelíbí, je skoro stejně jako těch druhých. Když poražených ve volbách je téměř tolik jako vítězů. Výsledky voleb jsou – všude a stále častěji – 51:49. Plné Staroměstské náměstí protestujících je jistě pádný argument, ale o kilometr dále si už mnozí myslí a chtějí něco zcela jiného.

Přehlasovaní totiž mají nejen logický, ale především legitimní argument: je demokratické jít jednou za x let k volbám a pak jen mlčet? Zdálo by se, že vhodným protiargumentem jsou třeba častější volby (ale lidé jsou častými volbami unaveni) nebo referenda o čemkoliv (ale ta jsou většinou neplatná pro nízkou účast voličů). Koneckonců jsme si zvolili politiky, tak ať se snaží a pracují, že?

A tak se zkušenost z našeho letošního smutného listopadu zdá být zřejmá: patrně se zánikem mnoha dalších dosud ceněných hodnot zaniká i autorita fenoménu, který byl pro demokracii dosud považován za klíčový a který – mimochodem – byl také jedním z hlavních požadavků občanů před 29 lety: autorita svobodných voleb.

Není-li ve společnosti silný většinový názor alespoň na základní směřování státu – a ten zde není –, jako by svobodné volby ztrácely smysl, neboť jejich výsledek nevede ke sjednocení společnosti, ale stává se jen další příčinou rozvratu. Podstatná část národa nehodlá respektovat „většinu“ těch hloupých, starých a nevzdělaných, stejně tak jako jiná podstatná část občanů se nehodlá smířit s případnou „většinou“ rádoby elit zbohatlíků, kteří si nakradli a nemají ponětí o skutečném životě obyčejných lidí.

Nápravou tohoto stavu může být pouze znovunalezený respekt k většinovému rozhodování. Jeho součástí však bude nezbytné a samozřejmě jen dočasné potlačení vlastních představ o fungování věcí veřejných a o charakteru osob povolaných k jejich správě. Jedinou alternativou je pak dosud zákony neupravené permanentní hledání nejen způsobu vládnutí, ale i k tomu vhodných osob bez ohledu na dosavadní termíny a mechanismus voleb. Jakým směrem se vydáme, nám ukážou příští dny.

LN, 23.11.2018