SPOLEČNOST: Mají mít "pohraničníci" památník?

Chebsko nedávno zažilo reinstalaci sochy člena pohraniční stráže na vrcholu hory Dyleň a po týdnu její návrat do skladiště. Stylově řečeno, no pasaran, dobově zatím.

Bývalý podplukovník ČSLA Hofmann chtěl umístit sochu, původně stojící na náměstí v Chebu (a po roce 1989 uklizenou do depozitáře spolu se Staliny a Gottwaldy a podobně zaměřenými jedinci) na vrchol hory Dyleň, která byla za socialismu opevněnou výspou směrem k zemi se zahnívajícím kapitalismem. Díky občanům neztrativším paměť a jejich aktivitě však po týdnu svou snahu vzdal. Neodpustil si však výrok, který je nejspíše alfou i omegou Klubu českého pohraničí sdružujícího důchodce, jejichž životní náplní bylo tzv. „střežení hranice“.

Klub českého pohraničí pod inkriminovanou sochou

Prohlásil že „lidé, kteří se rozhodli přes ten plot lézt, byli většinou ozbrojeni, což dokazuje, že tam zemřelo pár dětí – těch kluků na základní vojenské službě. Oni věděli, do čeho se pouští, a nevidím žádný důvod, proč bych je měl litovat.“

Soudruh podplukovník se - nejspíše účelově - mýlí, pokud přímo vědomě nelže. Pakliže by si nastudoval důvěryhodnou statistiku, která je - na rozdíl do dob jeho vojákování na čáře - dostupná, zjistil by, že na zmíněných „plotech“ zemřelo zhruba 280 lidí (těch evidovaných, o těch bezejmenných nejspíše už nikdo nic neví), naopak vojáků, kteří zemřeli přímo ve střetech s „narušiteli“, bylo 11. Zbylí 573 vojáci zahynuli při nehodách, sebevraždách, nikoli v přímém boji. Jejich smrt lze přičíst mnohdy právě velitelskému šlendriánu a nikoli ideologickému nepříteli, jak se soudruh mylně domnívá.

Z uvedeného je více než jasné, že ti, co směřovali ven ze socialistického ráje, nebyli v drtivé většině vůbec ozbrojeni a jejich jedinou snahou bylo překonat ženijní zátarasy a elektřinou nabité dráty ohraničující zemi se zářnými zítřky. Jejich smrt jde přímo na vrub nelidskému pronásledování charakteru safari a střílení lidských bytostí právě těmi, kteří se dnes jako kamarádi z mokré čtvrti scházejí a proklínají systém, který i jim umožňuje volný pohyb kdekoliv po světě. K tomu používali ony zmíněné mladé kluky, kterým byly vymývány mozky komunistickou ideologií, denními dávkami orwellovské nenávisti vůči „narušitelům“. Pokud měl někdo tu smůlu, že právě jemu „unikl“ onen odvážlivec, byl exemplárně potrestán jako výstraha těm, kteří se rovněž „netrefí“.

Aktivity bývalého podplukovníka a jemu podobných ve zmíněném Klubu jsou možné právě jen v opravdové demokratické společnosti, kde i vysloveně nepřátelské projevy vůči svobodnému společenství mohou zaznívat a nejsou trestně stíhány. Zůstává však hořká příchuť nad zmařenými životy mladých a nevinných lidí a rovněž smutek, že ani k stáru nejsou podobně smýšlející lidé s to přiznat si své pochybení a aspoň litovat svých hrůzných činů, když už je světská spravedlnost ponechala bez jakéhokoliv trestu.

Nejsem si jistý, jestli v tuto dobu ve stejném smyslu nikdo nevytváří sochu Aloise Grebeníčka jako symbol Klubu českých bachařů, kteří - ve stejné ideové rovině - rovněž bojovali za konečné vítězství socialismu pečlivým střežením a týráním podvratných živlů v Minkovicích či Uherském Hradišti. Vždyť to bylo přece taky správné konání, jak se občas dovídáme i od některých poslanců.

Nebo je už někde v něčí hlavě plán jejího vztyčení?

Památník zabitých lidských bytostí při pokusu o překročení hranice v Mikulově (vod)

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora