Prý máme svobodu slova, bon. Ale pořád jsou oblasti života, ve kterých svůj názor vyjádřit nemůžete, riskujete pobouření okolí, vyvržení ze společnosti nebo vymlácení okna. Jako kdysi byla zatracovaná idea ateismu, dnes je žádoucí zakazovat náboženství do té míry, že matka protestuje, když učitelka jejího dítěte vezme třídu byť jen na prohlídku umění do kostela – stalo se!

Ale: srovnal už někdo naše školství a jeho výsledky s posouzením vlivu současné náboženské výchovy v zemích, se kterými se naše školství srovnává? Sama jsem z rodiny vysokoškoláků a nekomunistů, leč plně ateistické; rodiče mě pokřtít nedali a na náboženství jsem, jediná na gymnasiu, nechodila. V retrospektivě posouzeno naše rodina v dalších generacích dopadla. Za osmiletého pobytu v zahraničí jsme měli možnost srovnávat československé (tehdy) děti s francouzskými a arabskými a naše děti se jevily vedle nich jako malí hulvátové. Francouzské děti měly katechismus křesťanský, arabské islám, ale shodovalo se to v zásadě: dětem bylo vštěpováno odmalička, že je, existuje, nějaká moc, zákon, vztahy vyšší než člověk sám. Že je nutné smířit se s vlastní nedokonalostí, poznat ji a respektovat to neznámé a mocnější.

Ať je to třeba jen veličina ČAS nebo chování nutné pro soužití bez konfliktů. Vyplývala z toho automaticky kázeň a odráželo se to i v chování; ty děti nepředstíraly způsobnost, ony takové byly. Jistě, každá ideologie nabízí dogmatické výmluvy pro různé revoluce a pogromy, což zase svědčí o špatném pochopení podstaty. Komunismus zabránil dvěma generacím našich občanů pod diktátem takového dogmatu vzdělávat se právě v oboru mezilidských vztahů a s tím poklesly i parametry hodnocení psychiky. Pojmy jako ušlechtilost, úcta k hodnotám nadčasovým, ocenění vzdělání a kultivovanosti byly a, obávám se, zůstaly zavrženy jako nějaká cesta k frustraci. Ale člověk úplně paradoxně získává sebevědomí právě uznáním moci, která ho přesahuje - a to nemyslím diktátory.

Ve školách chybí ekvivalent bývalého katechismu, je to výcvik psychiky a je stejně náročný jako výcvik těla k vrcholovému sportu, je to namáhavé, občas protivné, ale výsledek je žádoucí. Nefunguje to stoprocentně, samozřejmě je to jako očkování proti nakažlivé chorobě; vždycky je nějaké procento selhání a nějaké procento přirozeně odolných jedinců, ale plošně se vytvoří zdravější poměry. Naši politici - abych se dotkla mnohých článků v tisku - jsou prostě obrazem celého toho našeho vývoje a je dost žalostné uvědomit si, že sebevědomí člověka a pocit svobody mají spočívat na vulgárních výrazech. Kultivovaný a vyrovnaný člověk nejenže jich v řeči nepoužívá, ale nemá je v sobě vůbec zakotveny, obejde se bez nich dokonce lépe. Sama dokonalá nejsem a i když mám někdy touhu vyjádřit se vulgárně, jsou to chvíle mého vlastního ponížení samé před sebou. (Omluva: mám za sebou dvě totality).

Závěrem: nevyzývám snad k návratu habsburského katolicismu, jak by někdo mohl chybně rozumět, ale k samostatné části školního vedení za účelem správné výchovy, něco jako psychiatrický systém, organizovaný jako hygienik. A vůbec se mi zdá, že by tak jako je globální hygienik měl být stanoven i globální psychiatr. Možná by svěřil nakonec určitou úlohu i církvím.