Nadávat na odkaz VH je snadnější než na TGM. To mimo jiné dokládá, v jakém klidu žijeme

Když Dagmar Havlová mluvila v televizi, řeč přišla i na přejmenování piazzetty u Národního divadla na náměstí Václava Havla. Není to novinka. Ale překvapit mohl způsob, jakým vdova po prvním českém prezidentovi argumentovala. I tak, že na tom plácku stejně nikdo nebydlí, tak se nemusí předělávat doklady a vše půjde hladce.

Nepřímo se tím dotkla fenoménu tatíčkovství. Ten v češtině zdomácněl od éry Tomáše Garrigue Masaryka. Vyjadřuje vztah k prvnímu československému prezidentovi a trochu – nevyřčeně – i k Václavu Havlovi. Vždyť přece právě „tatíček Havel“ nás činil v očích světa západnějšími, demokratičtějšími a vůbec lepšími, než jací jsme ve skutečnosti byli. Ale nelze si nevšimnout, jak je v očích národa Havlovo „sametové tatíčkovství“ ve srovnání s tím Masarykovým ušlápnuté.

Představte si, že je třeba jaro 1938 a zvažuje se pojmenování nějakého místa v Praze po TGM. A v té chvíli vystoupí Alice Masaryková a řekne, že ten či onen plácek by se hodil, neboť na něm beztak nikdo nebydlí. Zní to absurdně.

Aby bylo jasno, to není nic proti Dagmar Havlové ani Alici Masarykové, není to hodnotící soud o VH ani TGM. Je to jen drobný postřeh k zacházení s odkazy prvních prezidentů. Nemá valný smysl srovnávat Havla a Masaryka na žebříčcích popularity, státnické výkonnosti či intelektuálního renomé. Žili v jiných dobách a lišili se i svými příběhy. Ale není bez zajímavosti sledovat, jak odkaz těchto dvou osobností vnímá společnost.

A říkáme-li společnost, pak rozlišujme. Jednak jsou to společenské a politické elity, které formálně odkaz obou prezidentů kultivují, ale zvláště Miloš Zeman a Václav Klaus ten Havlův boří. Na pohled je vidět rozdíl ilustrovaný na jedné straně piazzettou u Národního divadla či pár ulicemi (Kadaň) a školami (Poděbrady) nazvanými po Havlovi, na druhé straně záplavou Masarykových soch, škol, náměstí a ulic. A pak jsou to ti dole – někdo říká dolních deset milionů, jiný zas mlčící většina. Právě u nich Havlovo sametové tatíčkovství naráží. Řečeno v hodně zjednodušené zkratce třeba takto: i lidé, kteří se hlásí k tatíčku Masarykovi, snadno nadávají Havlovi. Jenže to vypovídá spíše o posunech v české společnosti než o skutečných rolích VH a TGM.

Staré eseje doloží cokoliv

Je to dáno už technologicky. Dnes si snadno vygooglujete soudy o VH typu „zaprodal nás Američanům“, „humanitární bombardér“ či „velekněz pravdy a lásky“. Ale u TGM máte smůlu a můžete jen spekulovat: kdyby před osmdesáti lety existoval web uchovávající každý blábol, co všechno bychom se dnes o TGM dovídali?

Ne že by chyběla racionální kritika, jen působí dojmem, že ji válcují zkratky. Širší pohled nabízí třeba paměti literáta Václava Černého. Ten jako přesvědčený masarykovec i kritický duch k odkazu TGM napsal: „A neodkázal nám Masaryk masarykismus? Již tehdy by byl sice masarykismus neodolal sevřenější kritice. Pokud znamenal princip mravní, byl ztělesněn jedinečně a jedinkrát, osobitě a osobně pouze v TGM. Znamenal-li i učení, mohl zůstat skutečně živou silou, jen byl-li rozvíjen a prohlubován, k čemuž nikdy nedošlo, ani za tvůrcova života nikoliv.“

Cosi podobného by dnes pasovalo i na odkaz Václava Havla. Ale soustředí-li se jeho kritika hlavně na to, co napsal či řekl před Listopadem, bývá to dvojsečné. Kdo chce Havla politicky „sejmout“, sahá po eseji Moc bezmocných (1978), který inspiruje nedůvěru k politickým stranám a ideál nepolitické politiky. Jenže s vykládáním Havla je to jako s vykládáním svatých knih. Kdo chce a dobře vybere citáty, doloží s jejich pomocí téměř cokoliv. Biblické dobytí země Kenaán jako loajalitu k Božímu úradku, či jako návod k etnické čistce. A Havla jako bojovníka za svobodu, nebo jako levičáka.

Kdo ale sáhne po eseji Anatomie jedné zdrženlivosti (1985), přečte si přesvědčivou kritiku západního salonního levičáctví i toho, co teď známe jako politickou korektnost. Navíc se dozví, proč právě my, občané postkomunistických zemí, jsme na to citlivější než ryzí Zápaďané.

Skuhráme, ale v průšvihu nejsme

Jenže tyto věci s fenoménem tatíčkovství moc nesouvisí. Ani většina těch, kteří pěstují kult „tatíčka Masaryka“, zřejmě nečetla Otázku sociální či Světovou revoluci. Ale souvisí s ním zřejmě to, co přišlo po TGM jaksi z vyšší moci – rok po jeho smrti Mnichov, pak válka, pak komunismus. A uprostřed toho všeho čněl tatíček TGM jako virtuální opora v průšvihu.

Po Havlově smrti se sice obecně skuhrá na ztrátu jistot, krizi, ruskou hrozbu, příval migrantů. Ale realita budí dojem, že spíše jde o společnost v klidu (měřeno tím, co následovalo po TGM), která roupama neví, co dělat. Není v ohrožení, které by vyvolávalo nostalgii po 90. letech. Možná i proto není velká poptávka po sochách Václava Havla a tak snadno se nadává na jeho odkaz.

LN, 5.10.2016